Opět nás dostihla smutná událost, kdy ve věku 56 let odešla na věčnost po delší těžké nemoci paní Alena Andersová.
Mnozí členové spolku mají paní Alenu Andersovou spjatou hlavně z organizování tradičních pěších svatoannenských poutí z Bělotína do Staré Vody. Velmi úzce spolupracovala s Karlem Keinerem který je naším velkým mecenášem a spolupracovníkem v Německu. Její nemalé zásluhy při překladatelské činnosti při bohoslužbách či setkání našich krajanů z německa byly často zmiňovány a oceňovány. Také její poslední velký čin byl spojený ze Starou Vodou, kdy se zasloužila o spolurealizaci kovového poutního kříže před svatoannenským chrámem.
Pravé přátelství na každém kroku.
Kdybychom smíchali text lidové písně „Pravé přátelství je trvalé“ a text písně vojenské „Měl jsem kamaráda“, pak by to možná vystihlo přátelství mezi jednou Češkou a jedním Němcem, oběma později narozenými, kteří si za úkol vytkli rozšiřovat pravdu o německo-českých dějinách, bojovat za smíření obou našich národů a rozmnožovat křesťanskou víru. Tak jako v obou písních, ukončila toto přátelství nyní smrt. Paní Alena Andersová zemřela 28. srpna 2019 ve věku pouhých 56 let. Je to můj úkol a závazek těmito řádky uctít a zachovat její památku. Bez ní bych nemohl uskutečnit žádnou ze svých myšlenek. Narodila se jako Alena Michalíková 9.3.1963 v Heřmanicích u Polomi, okr. Nový Jičín. Její rodiče a prarodiče byli Češi, kteří po roce 1946 přišli z údolí Bečvy do Heřmanic. Navštěvovala tamní základní školu a absolvovala zdravotní školu v Olomouci, obor zdravotní sestra. Naučila se německy a pracovala v Rakousku a Německu v různých nemocnicích a sanatoriích. V době útlaku katolické církve v ČSSR za komunismu setkávala se tato věřící křesťanka často s jinými křesťany a kněžími na tajných místech, aby se zde modlili a slavili mši svatou. Již dlouho předtím, než jsem ji směl poznat, projevila obdivuhod- nou snahu o smíření mezi Němci a Čechy. Jako příslušnice státu, který má na svědomí vyhnání, se provdala za syna rodičů, kteří byli vyhnáni. Toto však nebyla náhoda, neboť obě rodiny se znaly již dlouho před válkou a vzájemný kontakt nebyl vzdor vyhnání nikdy přerušen. Tak se stalo, že se Alena provdala za muže, jehož otec pocházel z Kunčic a matka z Heřmanic. Se svým manželem Rainerem prožila šťastná léta v Heilbronnu a v roce 1995 se jí narodil syn David. Avšak brzy nato onemocněl Rainer na roztroušenou sklerózu, Alena se s celou rodinou vrátila do Heřmanic a zde pečovala o svého manžela až do jeho smrti.
V r. 2005 zemřel můj syn při autonehodě. Tato osudová rána způsobila, že jsem si své dávné přání obnovit poutě z Bělotína do Staré Vody vytknul jako úkol, a že jsem poznal Alenu Andersovou. 30. července 2005 jsme spolu s její sestřenicí Maruškou, dětmi Lenkou, Markétou, a Davidem vyrazili na dlouhou cestu do Staré Vody. První pouť po vyhnání byla velmi náročná a dobrodružná, tehdy jsme ještě spali v kostele na tvrdé kamenné podlaze. To byl začátek dlouhého a upřímného přátelství. Rozhodli jsme se zpřístupnit poutě veřejnosti, aby také ostatní mohli prožívat radost z víry, z přírody a ze starých tradic. Poutě se setkaly s úspěchem a staly se zážitkem. Počet účastníků rok od roku stoupal až na dnešních téměř 100 poutníků. Alena nechtěla,abych ji nazýval přítelkyní nebo partnerkou, odmítala dokonce začínat své dopisy pro mne oslovením "Milý Karle Heinzi". Mnohem více chtěla být moje "kamarádka" v práci pro lepší budoucnost, a tou byla až do posledního dne. Alena nebyla jen moje kamarádka a tlumočnice při poutích, jízdách autobusem a jiných akcích. Ona to byla, kdo mne vyvedl z hluboké životní krize, byla mou oporou a podporovala mne v době, kdy bych svou práci na porozumění a smíření nejraději vzdal. Tak např. při jedné bohoslužbě za usmíření, při níž se Němci zdráhali podat Čechům ruku ke smíření. Nebo když Češi co nejostřeji protestovali, když na mé pamětní desce četli slova „vyhnání“ a „vyhnání z vlasti“. Nebo když jeden farář odepřel nám poutníkům přespat v poutním kostele ve Staré Vodě. Jako lvice, která brání svá mláďata, bojovala Alena proti nenávisti a násilí a za spravedlnost a mír. Postavila se přede mne a musela si vyslechnout nadávky od některých lidí a snášet opovrženíhodné pohledy lidí, kteří ji denně potkávali. Ale to všechno ji neodradilo od toho, aby usilovala o dobro v člověku a v naší vlasti. V době, kdy jsem byl úplně na dně a chtěl již přestat, řekla mi pevným hlasem : „Karle Heinzi, my to dotáhneme do konce!“ Byla by nejraději zamlčela, že ona sama již před více než 10 lety onemocněla rakovinou a musela se podrobit nejtěžším operacím a terapiím. Nechtěla žádný soucit, nikdo se o tom neměl dozvědět. Její syn David je školený ošetřovatel a směl svou matku v posledních týdnech ošetřovat doma až do její smrti. Pohřeb byl 6.9.2019. Kostel ve Špičkách nemohl pojmout tak velké množství lidí, takže zádušní mše byla přenášena velkou obrazovkou také venku. Dokonce i zde stáli lidé těsně namačkáni. Mši svatou sloužili tři kněží a byla doprovázena dechovou kapelou. Náš přítel a stálý poutní farář František Dostál pronesl smuteční řeč. Bylo patrné, že smrt Aleny jej také velmi dojala, jen s námahou mohl ovládat svůj hlas. Nakonec,když čtyři bratři nesli svou sestru ke hrobu a tam ji do něj spouštěli, zů-stalo sotva jedno oko suché. Jako poslední pozdrav jsem své dobré kamarádce přidal do hrobu hrst rodné půdy z Lučice.
Nyní se vrátíme k tomu, co se zpívá v písních, zmíněných na začátku: „...když mi smrt vezme život, přestanu být tvým přítelem“ a „… zůstaň ve věčném životě mým dobrým kamarádem! Co zůstává z toho přátelství? Jsou kostely a kaple, kříže a náhrobky, památná místa a pamětní desky, duby a lípy v Moravskoberounsku a v Kravařsku, na nichž jména těchto dvou přátel nejsou nikde k nalezení, ale velmi dobře jejich rukopis. Závěrečná báseň neznámého autora byla vůdčí průpovědí při všech našich akcích. Po Alenině smrti jsem ji poněkud pozměnil a rozšířil, jako vzpomínku na dobu kterou jsme společně prožili a na naši práci pro lepší budoucnost.
Karl Heinz Keiner
CHTĚLI JSME STAVĚT PEVNÉ MOSTY.
Chtěli jsme stavět pevné mosty,
kde jsou vidět jen hluboké příkopy.
Chtěli jsme se dívat za ploty
a jít přes vysoké zdi.
Chtěli jsme podat ruce,
kde se sevřely tvrdé pěsti.
Trvale jsme hledali znamení
míru,po tak mnohém násilí.
Chtěli jsme opět mluvit,
kde dříve bylo ledové mlčení.
A pohledy by již více nezabíjely,
a závist a chamtivost by zcela chyběly.
Pán nám dal odvahu ke stavění mostů,
dal nám odvahu k prvému kroku.
Dal nám na naše mosty věřit,
a když jsme šli, šel s námi.
Ale přes naše poslední mosty
musíme jít sami.
I když nás tíží zármutek a bolest
radostně se opět shledáme.
Paní Alena odešla na věčnost povolána Pánem života a světa dne 28.8.2019. Podrobnější informace o její posledním pozemské pouti naleznete ve smutečním oznámení v příloze.
