Příběhy rodáků - mladých námořníků. Těch, kteří tragicky zahynuli, i těch, jejichž příběh měl šťastný konec.
Související obec: Smilov – Schmeil
Drama v Severním moři dne 2. srpna 1940
Příběh Otty Pollaka ze Smilova jsem poprvé slyšel vyprávět od své babičky, která jej dobře znala z doby svého mládí v počátcích druhé světové války. Narodil se ve Smilově 12.srpna 1920 do rodiny místního kováře v č.p. 106. Se svým kamarádem Antonem Schwarzem ze stejné vesnice navštěvovali taneční zábavy, které byly v tehdejších dobách velmi oblíbené. Zřejmě tam došlo i k seznámení s mojí babičkou a tím vzniklo mezi nimi společné přátelství. Avšak zanedlouho byl jako mladý rekrut vytržen z náruče své rodné domoviny, tak jako tisíce dalších jeho vrstevníků ze všech koutů tehdejší třetí říše, aby splnil svoji brannou povinnost. V mírových dobách se tato událost odehrávala v jisté okázalosti. Avšak nad generací těchto odvedenců se stahovala temná mračna krutého osudu, neboť jejich kroky směřovaly do válečného pekla rozpoutaného tehdejším nacistickým Německem. Není snad nic obludnějšího a krutějšího v dějinách lidstva než válečné běsnění. Velmi těžko se v mysli formuje původ tohoto šíleného počínání. Vysvětlení lze snad hledat již jen v teologickém výkladu podstaty stvoření světa a to nekonečného zápasu dobra se zlem.
Avšak vraťme se k příběhu mladého rekruta, kterému bylo v době nástupu do vojenského výcviku 19 let. Narukoval do Stralsundu, města v severním Německu k námořnímu výcviku na ponorkách. Svým rodičům poslal jistě několik dopisů, ve kterých líčil průběh svého výcviku v pravého mořského vlka. Fantazie těchto chlapců byla jistě velmi bujná a vše si nejspíš malovali růžovými barvami příběhů z dobrodružných knih. Přiložená fotografie v námořnické uniformě je dokladem jeho námořní vojenské služby. Počáteční výcvik absolvoval zdárně a čekala jej první ostrá plavba na ponorce s označením U-25. Ta byla vyrobena 6. dubna 1936 v loděnicích firmy AG Weser v Brémách a určena původně k výcviku. Náš mladý námořník vyplul i s posádkou 1. srpna 1940 z Wilhelmshavenu, ponorkové základny v severním Německu. Avšak již druhého dne 2.srpna vplula ponorka do britského minového pole č.7 v souřadnicích 54°14´s.š. a 5°7´v.d. nedaleko Terschellingu a byla výbuchem miny zničena.
Celá posádka v počtu 49 mužů, pod velením korvetního kapitána Heinze Beduhna, zde zahynula, tedy i náš mladý námořník Otta Pollak. Jediné tělo z tohoto podmořského plavidla vyplavalo u pobřeží ostrova Helgoland v Severním moři 19. srpna 1940 a bylo tam i pohřbeno. Náš příběh by jistě byl zajímavější, pokud by nalezené tělo patřilo našemu mladému námořníku, což je zřejmě nepravděpodobné. Ale to by již bylo nutné navštívit zmíněný ostrov a nalézt i onen hrob na místním hřbitově, pokud bylo tělo vůbec identifikováno. Může se také jednat o bezejmenný hrob. Tím se uzavírá i příběh mladého námořníka ze Smilova, kterému tenkrát do oslavy jeho 20. narozenin chybělo pouhých 10 dnů, a které by jistě oslavil se svými kamarády a při vzpomínce na svůj domov a rodiče ve Smilově na Moravě. Rodiče Otty Pollaka byli o tragické smrti svého syna vyrozuměni říšskými úřady a ve své rodné vesnici uspořádali smuteční tryznu za padlého syna u pomníku vojáků z první světové války (viz doprovodnou fotografii). Na dalším přiloženém snímku je také skupina mladých lidí ze Smilova a samotný Otta Pollak je zachycen jako sedící zcela vpravo.
Tento smutný válečný příběh je jistě jen jedním z tisíců podobných.
Z (válečného) pekla štěstí
Příběh Josefa Glaudera z Varhoště patří mezi ty se šťastným koncem. Narukoval v roce 1942, jako teprve 17 ti letý, a také k ponorkám. Ten se konce války dožil i se svým podmořským plavidlem, které si také přímo na moři i vyfotografoval.
Přežil jednu z největších námořních katastrof - potopení parníku Wilhelm Gustloff
Štěstí měl Hans Baier z Města Libavé, který se v Baltském moři - coby radista na německé osobní lodi Wilhelm Gustloff - zachránil ve člunu poté, co se potopila po torpédování sovětskou ponorkou S-13. Tento původně výletní parník měl nést Hitlerovo jméno, ale po zavraždění předáka švýcarských nacistů Wilhelma Gustloffa v roce 1936 byl pojmenován právě po něm, a to na vůdcovo přání. Gustloff se měl stát „lodí snů“ a nástrojem zábavy pro německé pracující, ale po vypuknutí druhé světové války se stal nemocniční lodí a zásoboval vojska v Norsku. Na jeho deset palub se vešlo 417 mužů posádky a 1465 pasažérů, ale dne 30. ledna 1945, kdy došlo k útoku sovětské ponorky, převáželo přetížené plavidlo z Gdyně do Kielu přes deset tisíc uprchlíků z východního Pruska. Po zásahu 3 torpédy našlo smrt v ledových vodách Baltu přes 9400 z nich.
Tato tragédie co do počtu obětí asi šestinásobně převyšuje počet obětí Titanicu, o katastrofě vyšla v roce 2002 kniha "Jako rak" držitele Nobelovy ceny Güntera Grasse a byla také několikrát zpracována filmově. Informace k případu potopené ponorky jsou pečlivě zdokumentované a dostupné na internetu, např. zde.
Zdroje
Doprovodné fotografie se podařilo získat z krajanského muzea odsunutých obyvatel bývalého berounského okresu v Langgöns. Ostatní informace pocházejí ze dvou čísel krajanského měsíčníku Bärner Ländchen. Samotný příběh osudu Otty Pollaka je z vyprávění mé babičky, paní Jany Petrželové( Weberové) z Domašova nad Bystřicí.
PP
