Barnovský případ zakázaného styku s válečnými zajatci patří obecně ke stále poměrně málo zdokumentovaným událostem, které ukazují, že mezi nacismu oddanou či zglajchšaltovanou většinou německého obyvatelstva se našlo i nemálo výjimek vědomě porušujících nařízení nacistických úřadů. Dosud neznámá barnovská kauza je navíc výborně rekonstruovatelná díky zachovanému a podrobnému trestnímu spisu nacistické justice, což nebývá obvyklé.
Související obec: Barnov (Olověná) – Bernhau
Kdysi malebná obec Barnov (Bernhau) ležela v táhlém bočním údolí Barnovského potoka, jež vycházelo od severu na jih z nivy řeky Odry, asi osm kilometrů jihovýchodně od Budišova nad Budišovkou. Vesnici tvořilo přes 80 domů roztroušených na zhruba dvou a půl kilometrech, které lemovaly silniční spojnici z Barnova až na rozhraní katastru obcí Luboměř pod Strážnou a Rudoltovice, sevřenou z obou stran úzkým údolím.
Pomalé odčerpávání mužských pracovních sil pro účely Wehrmachtu začala v létě 1940 pociťovat i obec Barnov. V době žní bylo potřeba každé ruky a tak koncem července 1940 dorazilo do vsi pracovní komando válečných zajatců ze stalagu VIII B v Lambinovicích (Lamsdorf). Krom dvou Poláků šlo o Ukrajince, kteří byli přiděleni k jednotlivým sedlákům s povinností dotyčné zaopatřovat. Je zajímavé, že barnovská farní kronika se výhradně zmiňuje o 15 Polácích. Jako vysvětlení se nabízí okolnost, že velmi oblíbený farář Wilhelm Schwarz zkrátka nerozlišoval mezi Poláky jako takovými a polskými Ukrajinci (popř. Rusíny). Dva ukrajinští váleční zajatci se dostali i na statek Emila Plewana čp. 8, hospodařícího na 40 ha pozemků. Plewan krom toho, že patřil mezi čtyři největší statkáře v obci, zastával od podzimu roku 1938 úřad starosty obce a po jistý čas stál i v čele místních hasičů. Z výše uvedeného je tedy patrné, že platil za váženého a majetného barnovského občana, neboť provozoval v centru vesnice i hostinec čp. 36.
Přítomnost válečných zajatců vzbudila v jinak zapadlé obci náležitou pozornost. K jejich ubytování vyčlenily nacistické úřady výměnek Josefa Klementa v samotné dolní části obce (asi výměnek čp. 21 či 28). Zajatci se po vykonané práci museli na noc vracet do tohoto vybudovaného tábora, kde je hlídala vyčleněná stráž. Přes patřičná bezpečnostní opatření se několik zajatců pokusilo o útěk. „[…] ale byli vždy brzy chyceni. Jiní měli navázat intimní vztah s místními ženami, což vyvolalo mnoho řečí a uvěznění.“ Tato krátká pasáž z farní kroniky se zcela jistě týkala právě případu manželů Plewanových, které někdo z jejich spoluobčanů (patrně v průběhu roku 1941) udal za nepřístojné a zakázané chování vůči válečným zajatcům. Pikantní na celé kauze bylo zvlášť působení Emila Plewana ve funkci starosty, ze které ho později kvůli trestnímu řízení musel odvolat moravskoberounský landrát. V trestním spisu se mj. dočteme. „Během svého působení v úřadě starosty se netěšil dobré pověsti ani důvěře obyvatelstva. Svým bezohledným vystupováním měl obyvatelstvo zastrašovat, takže to se neodvážilo proti němu vystupovat a každý se strachoval proti němu vypovídat.“ Nezvykle humánní jednání manželů Plewanových ke dvěma Ukrajincům působilo ve světle striktních nařízení na pravověrné nacisty a nacistické orgány jako jasná a cílená provokace, neboť Plewan veškerá nařízení o styku německého obyvatelstva s válečnými zajatci musel podrobně znát a taky je jako starosta nechal v Barnově vyvěšovat (např. 23. srpna 1940). „Podle rozhodnutí zajateckého tábora dostal Emil Plewan jako starosta skrze úřad landráta služební instrukce, které je nutné při styku a jednání s válečnými zajatci dodržovat. Také policie mu příslušné instrukce dodala. […] ve jmenovaném poučení bylo opět zvláště zdůrazněno, že se váleční zajatci mají pokládat za nepřátele a podle toho se s nimi má i zacházet. [Kontakty] mají být omezeny jen na práci a všech ostatních rozhovorů s nimi se má německé obyvatelstvo vyvarovat. Dále se válečným zajatcům nesmí dávat žádný alkohol. Od německých žen se požaduje, aby dbaly o svou důstojnost, drželi se daleko od válečných zajatců a vůbec se vyvarovat každé důvěrnosti. […] sama má těchto nařízení nejen dbát, ale i poučit ostatní příslušníky domácnosti a nad to je přísně hlídat.“
Trestní řízení „kvůli zakázanému styku s válečnými zajatci“ bylo tedy vedeno i proti manželce Emila Plewana (narozen v Barnově 14. dubna 1903) Rose (narozená v Barnově 20. ledna 1904). Pro konečný rozsudek se ukázalo být klíčové datum 25. září 1940, kdy došlo v nedalekém městě Budišov nad Budišovkou ke změně oficiálního postavení barnovských válečných zajatců na civilní pomocné dělníky, což pro ně mj. znamenalo větší volnost pohybu. „Již nebyli večer po skončení práce odváděni od sedláků strážemi a eskortováni do tábora. Avšak museli se sami do tábora dostavit do deváté hodiny večer. Nyní dostali ceniny, za které si mohli koupit alkohol a cigarety.“ Likvidace jinak v odborné literatuře zcela neznámého tábora následovala 14. listopadu 1940.
Proti obžalovaným manželům vypovídalo několik svědků. Mezi nimi zejména jistý Alois Sperath, Anna Raabová, Reinhold Bernhauer, Artur Völkel, Wilhel Ludwig, Josef Kindermann atd. Dle obžaloby měla Rosa Plewanová poskytovat zajatcům lepší péči vyhrazenou jinak „ostatní německé čeledi. Došlo to až tak daleko, že válečným zajatcům poskytovala čaj a koláče, zatímco ostatní čeleď dostávala brambory a mléko.“ A dokonce i větší porce masa. Manžel to měl nejenže schvalovat, ale dokonce nabízet zajatcům kořalku a přes jejich znalost němčiny s nimi komunikovat hlavně česky. Vzájemné „extrémně přátelské chování“ podporovala Rosa Plewanová i tím, že dotyčným několikrát nalévala pivo a kořalku v jejich hostinci, což bylo přísně zakázané. Téměř každodenním „nedůstojným chováním německé ženy“ byl při služebních obchůzkách svědkem listonoš R. Bernhauer, který tajně sledoval jejich veselé a srdečné rozhovory plné žertů. Obviněnou dokonce viděla A. Raabová, jak vesele jde uprostřed zajatců obcí k jejich hostinci, přičemž se měla smát a být na krátký čas mezi nimi i zavěšena.
Pozoruhodné je, že hlavní argumenty obžaloby stály na výpovědích pochybných svědků Speratha a Raabové, na což ostatně upozorňovali i manželé Plewanovi. Oba měli být vůči nim nepřátelsky naladění, přičemž Raabová (*1894, Barnov čp. 71) již nedisponovala čistým trestním rejstříkem. Sperath zase platil za vyhlášeného opilce, který často vysedával u Plewanů v hostinci a jelikož býval pravidelně namol, tak se s nimi dostával do konfliktů. Asi nejvíce obžalovaným, kteří velkou část nařčení rezolutně popírali, přitížila výpověď „plně nezúčastněného“ SS-Manna Reinholda Bernhauera (*1901 v Rudoltovicích, v roce 1935 si postavil v Barnově dům čp. 60 přímo naproti statku manželů Plewanových), neboť vypovídal ve shodě s oběma kontroverzními svědky.
Mezi další prohřešky Plewanové, které měly pramenit ze soucitu, se řadilo údajné nošení jídla zajatcům až do tábora, dávání obkladů zajatcům při jejich indispozici či zakázané poskytovaní marek. V řadě obvinění se naštěstí pro obžalované nepodařilo dostatečně prokázat přesné datum skutku, čili zda byly jednotlivá nařízení porušena již před 25. zářím 1940.
Po rozhodnutí o zahájení trestního řízení přibylo vůči Emilu Plewanovi obvinění, že měl na poli při žních, s poukazem na děvečku Marii Lukasovou, v češtině prohodit k zajatcům, že ona je pro dotyčné tím správným materiálem k souloži. Epizodu, zaštítěnou výpověďmi Speratha i Lukasové, nejprve četníků potvrdila 17-letá pomocná dělnice Anna Ungerová. Ovšem při hlavním přelíčení ji vzala zpět, čímž celé obvinění zpochybnila.
Neméně závažným se jevilo svědectví jisté Marie Jordanové, která měla jednou v neděli viděl něco popíjet zajatce i se strážnými v hostinci obžalovaných. Alois Sperath dokonce udal, že syn Plewanových poskytl zajatcům tolik alkoholu „až byli úplně opilí. „Také svědek Ludwig [očividně jde o strážného] potvrdil, že zajatci často chodili z hostince obžalovaných v opilém stavu do tábora. Dále vypověděl, kterak Emil Plewan jednou vycházel s válečnými zajatci z vinárny Habel v Budišově a zde pro ně objednal pivo.“ Soud tyto výpovědi nemohl použít, neboť se opět nepodařilo zjistit, kdy k výše uvedeným skutkům došlo. Ovšem jen stěží si lze představit (při všech nacistických nařízeních a nekompromisních tvrdých postizích za jejich porušení ze strany zajatců) takovéto chování. Zejména návraty přímo do tábora v podroušeném stavu.
Přes jistou nevěrohodnost některých svědků a další pochybnosti vynesla trestní komora novojičínského krajského soudu (Landgericht) pod vedením Dr. Tobera 5. listopadu 1941 tresty „ve jménu německého lidu.“ Emil Plewan a Rosa Plewanová obdrželi „za pokračující zakázané styky s válečnými zajatci“ tři měsíce vězení a zaplacení soudních výloh. V trestním spise se zároveň objevilo konstatování: „[…] není žádných pochybností, že právě v Barnově, kde byl Emil Plewan starostou, se i další osoby provinily proti předpisům ve styku s válečnými zajatci, a proto budou odsouzeni.“ Byť z poněkud jiného důvodu, toto varování nacistická justice minimálně v jednom případě splnila.
Bývalí ukrajinští váleční zajatci, později civilní dělníci, se Barnovu za lidštější přístup odvděčili v květnových dnech roku 1945. Při přechodu fronty plnili úlohu vyslanců obce k procházejícím oddílům sovětské armády. Přičemž se neopomenuli zmínit i o dobrém zacházení ze strany místních Němců. I proto v Barnově (na rozdíl např. od Města Libavé) nedošlo k žádným násilnostem (ani na ženách) a obec byla uchráněna i co do materiálních škod. Rudoarmějci zde provedli jen svou typickou prohlídku budov, při kterých si bez skrupulí obvykle brali, co jim padlo pod ruku. Nejčastěji kola, hodinky či fotoaparáty. O hospodářském zvířectvu a potravinách ani nemluvě.
Celý článek i s poznámkovým aparátem vyšel tiskem zde:
Glonek, Jiří: Zrádci Říše. Fémová vražda a případ zakázaného styku s válečnými zajatci na Libavsku. In: České, slovenské a československé dějiny 20. století. Ústí nad Orlicí : Oftis, 2009 s. 63–73
