Úsměvný příběh o tom, jak se Johann Domes z Kozlova / Koslau pokusil vyvléknout z povolávacího rozkazu.
Od roku 1771 byl každý mužský obyvatel monarchie od 21 do 40 let věku zaevidován pro vojenskou službu. Kromě toho všichni, kdo byli uznáni jako schopni vojenské služby, mohli ještě dalších 20 let dostat povolávací rozkaz. Tento zákon platil pro všechny země monarchie, tedy i pro naši zemi Moravu. Někteří z těchto zaevidovaných mužů byli také povoláni k doplnění profesionální armády.
Přesto bylo i v dobách míru stále mnoho "Drückeberger-ů". (= osob, které se vyhýbají převzetí nebo provedení nějakého úkolu nebo činnosti. Lidově řečeno "ulejváci"- pozn. překladatele)
Když Johann Domes z Kozlova / Koslau, nar. 1865, dům č. 45, ve svých 29 letech dostal již třetí povolávací rozkaz dostavit se k odvodu pod hrozbou zatčení s následným uvězněním, uvědomil si, že to začíná být povážlivé, "že to začíná smrdět". Případné výkupné nebo možnost odvedení náhradníka by nedovolila otcova národní hrdost, ačkoliv 8 hektarů velké hospodářství by potřebovalo každou pracovní sílu. Za této situace, a aby získal neschopnost, vydal se Johann, zdravý jako řepa, na cestu do 10 km vzdáleného Lipníka / Liepnik vyvlíknout se z vojenské povinnosti. Špatný zrak, stejně tak špatný sluch jsou těžce dokazatelné, ploché nohy už spíše. Ještě ho napadly žaludeční vředy, hluchota, duševní pomatenost, trvalá nadměrná žízeň a rychlá únava. Toto všechno chtěl přesvědčivě, s trpícím výrazem obličeje, přednést obvodové komisi.
Když potom stál před portálem zámku viděl, jak si před budovou hrají tři chlapci. Tu přišel na ohromný nápad. Obrátil se na děti a řekl: „Dostanete každý jedno cukrle, když vyjdu ven a vy budete hlasitě křičet: "Tati, táto, tatínku ..." Děti souhlasně přikývly.
U komise požadoval s velkým pohnutím s odkazem na své vdovství a tři nezletilé děti nevyhnutelné zproštění vojenské služby. Dokonce i otrlým členům komise bylo Johanna, toho mladého vdovce se třemi dětmi líto. Po odvodu a ústně přislíbeném uvolnění, opouštěl s úlevou, vesele a s povděkem odvodní komisi.
S hrdě se dmoucí hrudí vyšel ze vstupního portálu zámku. Okamžitě začaly děti s dohodnutým hlasitým křikem: „Tati, táto, tatínku ..." Předsedající doktor přistoupil ze zvědavosti k oknu a poznal mezi volajícími "tatínku" svého nejmladšího syna.
Děti dostaly od Johanna svá cukrle a on se hrdě poplácal po obou ramenech. Šťastný a spokojený sám se sebou se vydal na cestu domů. Pak ale ó hrůza: o týden později obdržel ke svému úžasu nikoliv zproštění vojenské služby, nýbrž povolávací rozkaz. Ještě dlouhé roky marně hloubal o změně názoru komise a důvodu zamítnutí.
Johann měl štěstí v neštěstí. Musel, jako můj o dva roky starší dědeček, tenkrát ještě bydlící ve Slavkově / Schlock, vykonat svou vojenskou službu v nedalekých, asi 15 km vzdálených Hranicích / Mähr. Weisskirchen. Domes byl rovněž přidělen do zeměbrany, která tam byla rozmístěna, a to k 15. pěchotnímu pluku, ke 3. praporu. Byla mírová doba. Johann, zdravý jako ryba, mohl o víkendech mimo službu lehce zvládat cestu do Kozlova a pomáhat svým rodičům v hospodářství.
K odvedení nebo zproštění vojenské služby byl ve všech zemích monarchie prováděn odvod. Pro doplňování armády, která společně s Uherskem existovala od r. 1867 do r. 1914, byl ustanoven "tým expertů pro odvody", odvodová komise. Ta sestávala obvykle z lékaře a tří až pěti "veteránů". Na konci prohlídky bylo kromě schopnosti nebo neschopnosti vykonávat vojenskou službu rozhodnuto také o vhodném druhu zbraní, jakož i o stupni případného duševního zaostání.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2024/ No.2/ str. 56-57
Autor: Erich Skricka
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _