V minulém století se prasata chovala jen pro vlastní potřebu. Sedláci jezdili pro selata do Šternberka / Sternberg nebo do Opavy / Troppau, kde se každý týden konal prasečí trh. Selata přivážela většinou časně zjara, aby do Vánoc dorostla na porážku.
My starší můžeme ještě znát jména těch handlířů: Hammer (Velké Heraltice / Grossherrlitz), Stuchlík, Nagel (Dvorce / Hof), Polzer (Čabová / Bockersdorf) a mnoho jiných. Ojediněle chodili také honci prasat, kteří dokázali hnát napůl vzrostlá prasata schopná vlastní chůze. Ti brali prasata na Ostravsku. Museli dělat dobré obchody, protože se až dodnes udržela průpověď: „Má peněz jako honec prasat“.
Jako žrádlo pro prasata sloužily brambory, oves, ječný šrot, pšeničná černá mouka a při opatrném krmení se použil také žitný šrot a žitná mouka. Po první světové válce se krmilo také kukuřicí a jako koření sloužila rybí moučka.
Zabíjelo se podle počtu členů rodiny a podle počtu služebnictva 2–12 kusů ročně. Když dobře vyrostly, byly některé kusy prodány. Zabíjelo se většinou od října do dubna, tedy během chladnějšího ročního období. Větší sedláci s více pracovními silami zabíjeli i v létě, když se právě spotřebovalo maso od poslední zabijačky. Maso se kupovalo jen zřídka, a když ještě bylo v chlívku prase, hned se zabilo.
S držením chovných prasnic se – až na ojedinělé případy – začalo teprve po první světové válce. Ceny selat byly tak vysoké, že někteří zkoušeli prasata chovat doma sami. Chovný kanec byl u Joh. Erbrich-a v kolonii Bílčice, který se chovem prasat zabýval už déle. Jiný kanec byl v Roudně / Rautenberg a jeden ve Dvorcích. Když se potom drželo více prasnic, mohlo se uvažovat o držení vlastního kance. Zprvu se každá k tomu způsobilá prasnice nechala jít do chovu, teprve pomalu se přecházelo na zemský chovný druh a později na zemský chovný druh šlechtěný. Stejně tak se postupovalo s chovnými kanci, kde zemský rada (odbor chovu dobytka) nakoupil na dobytčí výstavě německá šlechtěná prasata stáří 5 měsíců až 11/2 roku a umístil je v obci u chovatele. To byl velmi dobrý začátek. Zprvu se myslelo, že chov prasat může provozovat jen sedlák v nížině, takže potom byl člověk příjemně překvapen, když viděl, kolik peněz se dá ušetřit, když drží svoje chovné prasnice.
Nejhezčí selata byla, když v jednom vrhu bylo 6-8 kusů. Když jich bylo méně, potom se držení prasnice nerentovalo. Také se někdy stalo, že jeden vrh čítal 16-18 kusů, to bylo přirozeně příliš mnoho a když se pak muselo chovat z láhve, sotva se všechny podařilo vypěstovat do požadované velikosti. Následkem takto provozovaného vlastního chovu prasat podomácku ceny selat prudce klesly. Proto byli chovatelé, kteří říkali, že „při těch cenách nebudu chovnou prasnici držet,
selata jsou levná, koupím je a prasnici zabiji“. Nyní opět chovná prasata chyběla a ceny přirozeně stouply. Tento proces se několikrát opakoval, až chovatelům řekli: „Musíte začít prasnice držet, když jsou ceny nízké, potom přijdete s prodejem právě včas, když ceny stoupají. Začnete-li však když jsou ceny vysoké, přijdete zase pozdě.“. Ti, kteří se touto radou řídili, byli se svými výsledky spokojeni.
V prvních letech po první světové válce byla sádelnatá prasata velmi vyhledávaná a také dobře placená. Když pak byl trh sádelnatými zase plně pokryt, platili obchodníci za prasata živé váhy 80–120 kg vyšší ceny než za sádelnatá. Tato lehčí prasata byly dodávána do Prahy, vyráběla se tam pražská šunka, která pak byla jako delikatesa dodávána do Anglie. Největší sedláci uzavírali s obchodníky smlouvy o výkrmu, potom prasata dodávali do Prahy. Tito sedláci dostávali také příděl levnějšího krmiva, takže chov a výkrm prasat přinášel vždy určitý jistý čistý zisk.
Zabijačka u jednotlivých vlastníků byla vždy malá slavnost zvaná Sautanz (sviní tanec). Sousedé a dobří známí byli pozváni na pohoštění zvané „Stichfleisch“Maso přišlo na stůl a každý si mohl ukrojit podle libosti. Řezník často se smíšenými pocity přihlížel, když masa v míse očividně ubývalo, on byl přece za to odpovědný, když potom další výrobky nechutnaly. Při mnoha návštěvnících byl jeho výrok: „Když to tak půjde dál, můžou se ty dobroty jíst na Velký pátek“ (den přísného půstu od masa – pozn. překl). Že se po jídle také pilo, je samozřejmé.
Potom přišla na řadu výroba zabijačkových specialit. Jestliže se to s pitím trochu přehnalo stalo se už, že se místo soli dal do něčeho cukr, nebo se do krevní tlačenky zapomnělo dát maso. Když byla práce hotová, přišly na stůl ještě zabíjačkové výrobky, jejichž ochutnávání se často protáhlo až do noci.
Se začátkem druhé světové války se tyto vepřové hody – až na malé výjimky – z důvodu odvedených mužů a synů již neslavily.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021/ No.10/ str. 430-432
Autor: Richard Beyer
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _