Jako všude na světě, i v místech Oderských vrchů se odehrály příhody, které by neměly upadnout do zapomnění. Tyto události dávají podnět k zamyšlení, eventuelně vedou k zavrtění hlavou, nebo dokonce ke spoluúčasti. Mnoho z těchto krátkých příběhů oběhlo rychle dokola celou vesnici, byly rády přijímány, často s potěšením předávány dále, přičemž také mnohdy s nádechem škodolibosti.
Politováníhodné je to, že většina těchto anekdot už zapadla do zapomnění. To mínil již Theodor Fontane (1819-1898) „Historické anekdoty jsou to nejlepší z celé historie!“
Moje matka vyprávěla o jednom rodinném setkání Hofmanů v r.1938 ve Velké Střelné / Groß Waltersdorf, při kterém byli přítomní také její bratr Hans s manželkou Fini jako letní hosté. Hans byl vedoucím oddělení u Siemense v Bratislavě / Preßburg a tak zvaný „úředník“. Jeho žena Adoldfine, dcera hospodáře Rudolf-a Eichler-a z Velké Střelné se provdáním cítila jako něco lepšího. Vyprávěla plna pýchy, že mají ve svém bytě v Bratislavě dokonce roztahovací stůl (Ausziehtisch). Ossi, nejstarší bratr mé matky nato odpověděl nezaujatě a úplně suše “ Něco takového my nepotřebujeme. My se svlékáme na okraji postele!“ (německy „ausziehen“ je česky „svlékat se,“ poznámka překl.).
Většina mužů, kteří po celý den mnoho hodin pracovali v hospodářství, na pile, v lese, nebo jako samostatně pracující, přenechávali svým ženám nejen výchovu dětí, kuchyń, zahradu a část práce ve stáji, nýbrž také záležitosti všedního dne. Tak také v Kozlově / Koslau, v domě č. 17 u Hümer-ů / Schubert-ů. Když paní Marie Hümerová (nar. 1884) v prosinci 1940 překvapivě v 56 letech zemřela, byla to pro jejího manžela Ignáce (nar.1888) nečekaně těžká rána. Najednou se setkal s problémy, které ho přemohly. To se ukázalo už příští den, kdy přišel pohřební zřízenec a výrobce rakví Josef Domes a kladl mu otázky k průběhu pohřbu. Na první otázku odpověděl obvykle jako ve všech minulých dnech a letech: „Nejlépe přece bude zeptat se mé ženy!“
Při setkání v „Oderquelle“ vznikla diskuse o „nejkrásnější řeči světa“. Přirozeně, jak už to obvykle bývá u stolu štamgastů, každý si chtěl přihřát svou polívčičku a přidat k tomu svůj názor. Jazykové zkušenosti měl Anton Domes (nar. 1896), při svém vojenském nasazení 1916 /1917 v Chorvatsku, stejně tak Anton Schönweitz (nar.1891) a Anton Folzner (nar. 1890). Oba podávali zprávu o svých jazykových kontaktech s obyvateli Bukoviny, která tenkrát patřila k c.k. monarchii a také s obyvateli v rumunské a srbské části Banátu. Franz Domes (nar. 1892) byl sice nasazen jen asi osm měsíců v blízkosti Verdunu ve Francii, přesto měl, díky své činnosti v zásobování, čilý kontakt s Francouzi. Můj otec (nar.1896), vyprávěl o svém vojenském a zajateckém období na Ukrajině, v severní Itálii a na Sicilii. Johann Baier z osady Eliščiná / Lieselsberg (nar. 1876) jako „domovský bojovník“ (Heimkrieger) ukončil tuto diskusi krátkou poznámkou. „Pro mě je nejkrásnější řeč na světě němčina“ „Proč? Proč němčina?“ ozývalo se najednou ze všech stran. Johann odpověděl: “ Úplně jednoduše, protože každému slovu rozumím!“
Za hranicemi obce, znám jako korektní, mnohdy dokonce víc než korektní podnikatel, byl kozlovský obchodník se dřevem Isidor Heitel (nar.1878) ženatý s Francizkou, roz. Hausner-ovou. Po vyhnání bydlel tento bezdětný pár v Biebesheim am Rhein, vzdáleného čtyři km od rodiny Domes-ů, která bydlela v Crumstadtu. Emma, roz. Hausner, se provdala za kozlovského stolaře a syna „starého přednosty“ Josefa (Seff-a) Domes-e (nar. 1910). Jejich dcera Emmi vyprávěla následující příhodu: „Ptala jsem se svého strýce Isidora, který byl se svou ženou u nás na návštěvě. Kolik je ti vlastně roků?“. To bylo v roce 1951. Odpověděl “sedmdesát “. Já jsem na to řekla: „Ale strýčku Isidore, tento věk jsi mi už říkal před dvěmi nebo třemi roky.“ Strýček Isidor: „Ano, ale korektní obchodník jako já, si musí vždy stát za svým, jednou učiněným prohlášením. Až do své smrti měl při dotazu stále 70 let, neboť u něj platilo: Slovo dělá muže!
Otto Losert (nar.1899) majitel velké pily v Kyjanicích / Kianitz mluvil docela dobře česky. Jeho obchodní cesty ho vedly často do česky mluvící jazykové oblasti. Na setkání v „Oderquelle“ vyprávěl v přítomnosti mého otce o svém zážitku v listopadu roku1937.
„Byl jsem u jednoho obchodníka se dřevem v Lázničkách / Laznicka, ve vesnici asi s 200 obyvateli, 5 km od Velkého Újezdu / Groß Aujezd. Jednalo se o větší dodávku dřevěných nosníků a stavebního dřeva pro dva lomy v sousedních Výklekách / Vykleky. Po uzavřeném obchodě jsem šel za studeného počasí a v čase oběda do jediného pohostinství v tom místě „Odpočívat“ (zur Ruhe), kde už bylo10-12 osob.
Hostinský, který mně neznal, ani já jsem ho neznal, mi úslužně odebral můj myslivecký kabát a přijal hned mou objednávku na „vepřo-knedlo-zelo“. Už za krátkou dobu přišel zpátky se slovy: „Toto jídlo už tam není“. Nato jsem si objednal guláš. I tady přišel hospodský hned zpátky s již známými slovy. Překvapen, objednal jsem pár klobás s chlebem, to mají v každé hospodě. Ale také zde, ne úplně nečekaně přišel hostinský s ještě kratšími slovy: Tady už ne!“ Nato jsem řekl nazlobeně: „Přineste mi prosím můj kabát.“ Hospodský přišel zpátky se slovy: „Tam taky ne.“ Horší, než kručení v žaludku byla zima, která mně bez kabátu venku čekala.
Poznámka:
Pravý důvod, proč nebyl host obsloužen byl ten, že hospodský v Oto Losertovi při zadávání objednávky poznal Němce a koncem roku 1937 už panovalo vyhrocené celonárodní politické klima.
_ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2022 / Nr.10 / str. 417-419
Autor: Erich Skricka
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _