V pozdějších letech, a zvláště pak po připojení Rakouska k Německu, koupil Weishun, majitel papírny v Žimrovicích u Hradce nad Moravicí / Schimrowitz bei Grätz dřevo, určené na výrobu papíru (Schleifholz). To pak bylo svezeno do Harty a v předjaří, když Moravice měla dostatek vody, bylo dřevo hozeno do řeky a splaveno až do Žimrovic.
Stejně tak se těžilo dostatečné množství stavebního dřeva, jehož odběratelem byl hlavně pan Heinrich Greipel a po jeho smrti jeho syn Herbert. Pro něj byl z hlediska dopravy velmi výhodný Kreibisch, vždyť jeho moderně zařízená pila stála těsně na jeho okraji. Vyráběla se prvotřídní kulatina, jedle a smrky do 35m délky, a do 20 m bez větví, nebyly žádnou vzácností.
V pozdějších letech, když si tesařský mistr Richter ve Dvorcích/ Hof a pan Bartel v Hartě / Hartau zřídili vlastní pilu, byla jim povolena kulatina především ze Schwarzwaldu nebo z jiných už dřív zmíněných míst a kde byly většinou špatné možnosti transportu, zvláště v Hüttentriebu, který nejspíš patřil panu Bartlovi, odkud se dřevo velmi obtížně odváželo. Musela se uhlídat doba, kdy byla Moravice pevně zamrzlá, takže se špalky mohly táhnout po ledu.
Pokud se tato doba promeškala nebo Moravice byla jen mírně zamrzlá, musely být špalky při příznivé vodě ponechány v Moravici a pak splaveny až k mlýnskému náhonu Heroldova mlýna, což byl namáhavá doprava. Zato bylo dřevo dodáno levněji.
Také pro nás, dřevorubce byla práce v tomto kousku lesa (Hüttentrieb), který se táhl po úpatí Velkého Roudného jako příkrý sráz nad Moravicí od Hofmansdörfel až k Prassekmühle, docela nebezpečná. Museli jsme se často při kácení stromu přivázat a když padal, nebyli jsme si přesto jistí, zda se se svými větvemi nedostal do skluzu a jednoho z nás nestrhl. Při největší opatrností k tomu došlo při odvětvování kmenů a ty se řítily dolů strmým srázem do Moravice a koruna zůstala ležet na protějším břehu. Zde byla dobrá rada drahá, takový strom odvětvit a rozřezat, často jsme museli donést z Prassekmühle kladku a strom přetáhnout a pak jsme nevěděli, kde bychom měli to metrové dřevo naskládat. Opravdu, byla to namáhavá práce.
Často den uplynul a my jsme vydělali málo nebo vůbec nic, dlouhá cesta z Majůvky / Maiwald až k Prassekmühle (7 km) byla zadarmo, přitom jsme museli děkovat Bohu, že jsme mohli dojít domů se zdravými kostmi. Byla také příznivá zima, kdy Moravice byla silně zamrzlá a my jsme na ní mohli pracovat. Mohli jsme naskládat metrové dřevo na protější břeh a odtud mohlo být odvezeno na povolení, které hajný opatřil u místních.
Náš region byl také bohatý na buky, které byly dobře obhospodařovány a plánovitě těženy. Většina kolářů v našem regionu pokrývala svou potřebu bukového řeziva na zhotovování sanic buky, které si většinou sami v našem revíru poráželi. Přitom dřevo, které zbylo, kromě dřeva na výrobu nástrojů, bylo v první řadě určeno lesnímu úřadu, revírníkovi a hajnému. Buky se kácely v lednu, kdy ještě nestoupala míza. Často byla zima, že kmeny byly zamrzlé a pila nechtěla zabrat, železné klíny se musely nahřívat, aby je šlo vytáhnout, když bylo třeba kmen nadzvednout aby se naklonil, výřezy musely být sepnuty klamremi, aby se úplně nerozštípaly a neznehodnotily.. Březové kmínky, které samy rostly v mladém lese byly hned před začátkem práce, kdy ještě nebyl sníh, vyřezány pro koláře nebo jako palivové dřevo, my dřevorubci jsme hledali březové proutí, brali jsme je domů, svazovali do košťat a ta prodávali.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021/ No.4/ str. 155-156
Autor: Richard Rittner, Heidenpiltsch
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _