Od listopadu do konce března pracovalo v lese 25 až 30 dřevorubců, z toho 10 až 12 z Majůvky a ti byli podřízení bílčickému hajnému, který měl na starost Schwarzwald a výše zmíněné rozptýlené lesíky, kdežto bílčičtí dřevaři pracovali pro hajného z Leskovce nad Moravicí / Spachendorf, který obstarával Kreibisch s Kuhbaude a vesnickou stráň / Dorflehne.
Pěknou myslivnu obýval revírník a v nově vybudované hájovně v Bílčicích pak bydlel jeden hajný a v Leskovci nad Moravicí druhý.
Že se i dřevorubectví muselo učit je pochopitelné, neboť dřevorubec je odborník. Není snadné porazit strom, který visí až 2 m doprava nebo doleva a nasměrovat ho přímo tam, kam patří, aniž by byl poškozen kmen. Když skutečně někdy došlo k roztříštění kmene, protože ho vítr během pádu zatlačil, takže spadl na pařez nebo dokonce napříč na poražené stromy, museli jsme skládat účet hajnému, jak se to stalo, neboť když jsme roztříštili kmen v rozsahu 5-7 kubických metrů, byla to docela ztráta na penězích, přičemž nám, dřevorubcům, to nedělalo žádnou radost, takový roztříštěný kmen rozřezat.
Muselo se proto dobře nasadit pilu, jak přesně měl strom padat. K tomu slouží výpočet: neboť jeden centimetr na pařezu znamenal 3-4 m na vrcholu. Také příprava nářadí vyžadovala talent, ostření a šranek pily (rozchod) , broušení dřevorubeckých seker, seker a klínů, a také háky musely být v pořádku, jinak bychom si nic nevydělali, neboť práce byla vedena v akordu.
Když jsme byli v roce 1938 začleněni do Říše, byli jsme školeni, nářadí bylo kontrolováno a také jinak byly dány různé nové předpisy, vypadalo to, jako bychom my Sudeťáci nic neuměli a měli se teprve znovu učit, mezitím jsme dále káceli dřevo svým tempem. Naši představení nás už více neškolili.
Dřevo pro další zpracování, stejně jako palivové dřevo, muselo být dobře vytříděno. To, co se při probírce vyprodukovalo, obdrželo 4 třídy od 7 až 24 cm průměru, to byly větve, klacky a dvě třídy polen, kromě toho to bylo vláknité dřevo, které muselo být zdravé a úplně bez větví. Tp všechno se muselo naučit a každý vedoucí pily byl za práci odpovědný, neboť naši hajní a také revírník byli přesní a požadovali čistou práci.
Dřevorubci byli rozděleni do skupin po 2, 3 nebo také 4 mužích k jedné pile a hajný je posílal tam, kde jsme měli pracovat. Stalo se, že některá skupina dostala horší práci, dřevo nebylo dost hezké nebo se muselo dál nosit, to se pak brblalo, všem ale hajný nemohl vyhovět. Pracovalo se vždy v jednom nebo dvou hospodářských dílech, které musely být společně hotové, aby se mohlo dřevo očíslovat, neboť jsme také chtěli mít peníze a dokud lesník nebo nadlesní neměli ve své knize žádný záznam, nebyla žádná výplata, která se jinak konala každé 4–5 týdnů. K tomu se museli vedoucí pily dostavit do myslivny, kde kontrolor z Javorníka ve Slezsku / Dittersdorf/ dřevo očísloval, úředně převzal a vyplatil. Často také přicházel k převzetí sám ředitel lesního hospodářství, požadoval přeměření, proto musel mít hajný stále po ruce posuvné měřidlo / šupleru/ k měření průměru kmene a skládací metr. Také metrové dřevo nebylo někdy dobře roztříděno, a tak jsme byli vždy rádi, když takové převzetí dopadlo příznivě.
Protože v našem revíru žilo také mnoho lišek, museli jsme vždy počítat s honem na lišku, zvlášť potom, když v noci napadl čerstvý sníh. To už byl hajný v lese, když jsme přišli, a zachytil stopy lišky. Pokud lišku v našem lese vysledoval, převážil lovecký pud. Lesník a myslivci ve vesnici byli předem informováni, často přišli také pánové z lesního úřadu a zřídka kdy chyběli soudní rada dr. Mildner a primář nemocnice MUDr. Blažke, oba z Dvorců / Hof. Pro nás, dřevorubce, kteří jsme jako náhončí museli projít mladým lesem, pokrytým sněhem to nebyla žádná radost a už vůbec ne, když liška nechtěla vylézt ven, pak jsme tedy museli „hobeln“, to znamená po druhé projít lesem a měli jsme radost, když to správně práskalo, bylo haló, když liška zůstala na cestě a mnohdy také bylo spropitné od šťastného střelce, obzvláště doktot Mildner býval velmi štědrý.
Když byla naplánovaná těžba dřeva skončena, bylo také po zimě. Stavební dělníci se vrátili ke svému staviteli a k malému hospodářství, které také vydělalo nějaké koruny a zásobili se palivovým dřevem, obdělávali svá pole, jen někteří kmenoví dělníci zůstali v lese a čistili příkopy, stavěli cesty a štěrkovali silnice.
Nyní přišly ženy, které začaly s vysazováním nových kultur. Krásná a dobře udržovaná lesní školka u hájovny dodala sazenice, ženy (lesní dělnice) si je odborně vyhrabaly a na zádech, nebo pokud bylo sazenic velké množství tak je dopravily do lesa na voze a vysazovaly. Za sazenice byl také odpovědný hajný, a proto úzkostlivě přesný. Nejdříve byly staré sazenice ošetřeny, přičemž stromečky, které byly suché nebo okousané srnami nebo také useknuté při sečení byly vyhrabány a odstraněny. Před sázením nových stromků byly vyryté jámy vyčištěny od divokých keřů, ostružin a malin, vykolíkovány, aby stromky v každém směru stály v řadě. Když vysazování skončilo, byly staré stromky odtravněny a pracovalo se v lesní školce. Práce bylo hodně a ženy tak měly celé léto zaměstnání a výdělek.
Já sám jsem 30 let pracoval v našem revíru a sloužil pod 3 revírníky a 5 hajnými až do vyhnání.
Pan lesní Golda, který založil u hájovny lesní školku, byl schopný lesák a vášnivý lovec, byl přeložen jako nadlesní, a pan Letfuß, tenkrát lesní správce, převzal revír a šel jako nadlesní do Břeclavi / Lundenburg. S ním šli také jeho pracovníci, on znal naši situaci a věděl, že my dřevorubci, zvlášť před připojením k Říši, nepatříme k dobře placeným pracovníkům a hledal, jak naši situaci zlepšit. Prosadil vyšší mzdu se zpětnou platností a směli jsme si v tichosti vzít dřevo domů, při překročení hranice přimhouřil obě oči, a tak jsme se nemuseli obávat hajného, který měl dávat pozor. Ten nás pak dokonce vůbec neviděl.
Po něm přišel lesník Kauf jako revírník a zůstal až do odsunu. To byl lesník, který se svému revíru věnoval a s dřevorubci jednal, jako se svými kolegy. Byl to také myslivec, pro kterého žádné počasí nebylo příliš špatné na to, aby vystopoval lišku a nedal žádnou chybnou ránu. Jak skličující bylo asi pro něj, za české éry chodit do lesa bez pušky, zatímco čeští myslivci, kteří vystřídali našeho váženého hajného Benischke-ho, stříleli srnce, také my dřevorubci jsme se museli nechat sekýrovat takovým „dráteníkem“, který neměl o lesnictví ani potuchy. Náš vrchní hajný Benischke, který odešel z lesnické služby a žil v Leskovci / Spachdorf, vystřídal pana Laukes-e v roce 1921. V Bílčicích bydlel vrchní hajný Herold ve svém vlastním domě. Byl přeložen do Čabové / Brockersdorf a po něm se hajný Potsch nastěhoval do hájovny, která byla nově postavena nedaleko rychty, v roce 1931 byl nahrazen vrchním hajným Mückstein-em a on byl jmenován vrchním hajným v Dittersdorfu. Zde po odsunu zastával místo lesníka a byl předčasně pánem Bohem povolán do jeho věčného hájenství.
Náš vážený vrchní hajný Mückestein, který uvážlivě ošetřoval Schwarzwald, byl nahrazen Čechem a musel až do odsunu bydlet v prádelně hájovny vedle Čecha. My oba jsme se s vlhkýma očima rozloučili s revírníkem Kaufem, který se až do odsunu musel zlobit s českými hajnými, opustili jsme Bílčice / Heidenpiltsch a revír a skončili jsme v Großen-Linden / Hesensko/.
Náš poslední ředitel lesní správy byl pan Ludwig, který nahradil pana Holfelda. Před ním byl ředitelem pan Leo von Schuppe, ušlechtilý a sociálně myslící muž. Za jeho správy byly zvýšeny mzdy, dělníkům dal k využití deputát při nízkých úrocích. A také nás v lese navštěvoval a bavil se s námi. Litovali jsme jeho násilné smrti, (ve Šěpánově u Olomouce byl ubit Čechy).
Náš revír byl zasažen několika polomy. Největší byl 5. července roku 1916, při kterém bylo zničeno tisíce metrů dřeva tak, že stromy byly polámány a ležely jeden přes druhý do výšky domu.
Ačkoliv na zpracování byla povolána armáda a vězni, nebylo ještě vše uklizeno, když v roce 1918 postihl revír stejný polom. Tím byl les prosvětlen, velké plochy byly odlesněny a musely být nově kultivovány. Ke konci 2. světové války, kdy Rusové stáli před Opavou, bylo mnoho plnometrů dřeva z Kreibisch-e vytěženo a použito ke stavbě tankových zátarasů, které se stavěly na všech koncích, a přece nebyly účelně využity.
Smutné vzpomínky.
Dva z mých kamarádů utrpěli smrtelný úraz při práci. Byl to Johann Orlich, který byl v roce 1919 v Kreibisch-u zasažen rozštípnutým kmenem a mrtvý odnesen domů a Karl Welzig, který byl na Markusberg-u zachycen uvolněným kmenem a jím přimáčknut na druhý kmen. Zemřel po velkých bolestech 1938 v nemocnici ve Dvorcích. Oba uchovávám v uctivých vzpomínkách
Richard Rittner, Heidenpiltsch / Bílčice
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021/ No.5/ str. 202-205
Autor: Richard Rittner, Heidenpiltsch
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _