Jednou z kapitol, která byla ve zprávách z domova vždy opomíjená, bylo období nacismu, doba, kdy jsme patřili k Německé říši, tedy léta 1938 — 1945. Jsem jedním z posledních žijících současníků a pokouším se zaplnit tuto mezeru trochou života z pohledu tehdejšího chlapce. Narodil jsem se 1931 a vyrostl v Horním Mlýně Města Libavá / Obermühle von Stadt Liebau.
Moji rodiče byli zdejší, respektovaní a čestní lidé. Můj otec byl smýšlením německý nacionalista a příslušník SdP (Sudetoněmecká strana). Moje matka měla své pevné zásady a po celý svůj život nevstoupila do žádné politické strany.
My chlapci jsme byli v Sudetoněmeckém sdružení cvičenců / Sudetendeutsche Turnerschaft. Nosili jsme světle šedou uniformu a bílé podkolenky. V roce 1938, po připojení k Říši, byli všichni členové SdP automaticky převedeni do NSDAP (Národněsocialistická německá dělnická strana) a my členové gymnastické německé mládeže do Německé mládežnické organizace (Jungvolk). Šedou košili jsme nahradili hnědou.
Nyní začaly roky nacionálního socialismu. Veškerá mládež byla sjednocena, 10—14 letí do Jungvolku, ti starší k Hitlerjugend. V jednotných uniformách jsme navenek vypadali všichni stejně. V Jungvolku jsme byli přísně organizovaní. Nejmenší skupina byla Jungenschaft (chlapecký tým asi 15 členů) vedená vedoucím chlapeckého týmu, více chlapeckých týmů tvořilo chlapeckou četu / Jungzug s četařem, více čet prapor / Fähnlein s praporčíkem. A tak to šlo stále výše až k našemu Říšskému vůdci mládeže Balduru von Schirachovi. Dvakrát až třikrát týdně jsme měli službu: domácí večery se zpěvem a hrami, cvičení ve školní tělocvičně, míčové hry na školním dvoře, venkovní hry a táboráky v přírodě, velké sportovní podniky na náměstí u koupaliště. Mnoho těchto událostí začínalo povelem "Nástup, seřazení, hlášení," tedy předvojenský výcvik a cvičení. Kdo chtěl a měl hudební sklony, mohl se učit hrát na hudební nástroj. Foukat fanfáry, hrát na příčnou flétnu, bubnovat na velký nebo malý buben. Protože jsem se už v Turnjugend (gymnastika mládeže) učil hrát na zobcovou flétnu, hrál jsem nyní na příčnou flétnu. Pod vedením hlavního bubeníka jsme pochodovali za zvučné hudby a plni hrdosti v pochodovém a fanfárovém průvodu městem. Musím přiznat, že to nebylo nudné, měli jsme zábavu a náš volný čas byl vyplněn.
Tak jako my chlapci, byly podchyceny také všechny dívky, nejdříve jako Jungmädel (sdružení mladých dívek) ve věku 10—14 let, a později jako Bund Deutscher Mädel (Svaz německých dívek) pro věk 14—18 let. Jako děti jsme byli lehce a dobře připravováni a začleňováni, jako dospělí jsme pak měli vstoupit do strany a jejích vedlejších orgánů. Tak měli být všichni občané německého původu (Volksgenossen) od malička svázáni v NS systému. Ale tak úplně hladce to přece jenom nešlo. Já jsem byl nejen pimpf v Jungfolku, ale také už předtím ministrantem v kostele.
Před rokem 1938 si církevní a spolkový život neodporovaly. Při zvlášť svátečních dnech se místní spolky se svými prapory a uniformami přesunuly do kostela a zúčastnily se slavnostní bohoslužby. Nyní se chovala církev a NS hnutí jako oheň a voda. Bylo zakázáno chodit do kostela v uniformě. Pro nás ministranty žádný problém. S tichým souhlasem obou farářů jsme přišli v uniformách do sakristie, přetáhli přes sebe ministranské roucho a už jsme byli zbožní kluci. Po mši jsme byli v mžiku zase v uniformách a schopni služby.
Jednoho dne byli někteří z nás pochváleni za dobré výkony a jmenováni vůdci hordy / Hordenfuhrer. To byl první stupeň na kariérním žebříku. Jako viditelné znamení jsme nyní směli na levém rukávu nosit"véčko", špičkou dolů. Po nějaké době jsme měli v Berouně / Bärn na konci týdne okresní setkání Jungvolku a zúčastnili jsme se ho s naší hudební a fanfárovou kapelou. Přenocovali jsme v jednom malém sále v Domašově / Domstadtl. Tam jsme byli
ponecháni sami sobě bez dozoru a celou noc jsme dělali jen hlouposti. Nevyspalí a neochotně jsme pochodovali příští ráno na nádraží. Když přijel vlak a všichni nastoupili, zůstali dva přátelé a já vzadu a nejeli jsme s nimi. Z Domašova jsme pak došli zpátky domů přes Heroltovice / Herlsdorf. Při příštím nástupu v tělocvičně byli seřazeni všichni chlapci. My tři jsme byli vyvoláni, museli jsme předstoupit a od zástupce strany jsme obdrželi přísné pokárání kvůli nedovolenému vzdálení se od skupiny.
Byli jsme degradováni, a bylo nám odebráno véčko z ramene. V posledních válečných letech přibývalo zpráv o padlých vojácích. Pro ně se po skončení nedělní bohoslužby v kostele konala u pomníku padlých vzpomínková slavnost. Pomník se nacházel pod hlavním schodištěm u kostela. Návštěvníci kostela tudy museli projít a byli nuceni se slavnosti zúčastnit. Jen díky šikovnému načasování bohoslužby se sešlo dost účastníků. Uctění památky
uspořádal místní vedoucí strany a vždy se končilo frází "Padli pro Vůdce, národ a vlast." Rodinní příslušníci padlých — manželky, rodiče nebo děti — cítili něco úplně jiného: totiž ne smrt jako hrdiny, nýbrž že všichni byli nesmyslným, bolestným a strašným způsobem obětováni.
V zimě 1944—45 klesla naše nálada na bod nulu. Večer bylo na obloze na východě vidět záblesky dělostřelby, a každý večer, stále ve stejnou dobu, kroužilo nad naším městem neosvětlené ruské průzkumné letadlo. Téměř každý věděl, že válka je prohraná a že se blíží hrozný konec. Na počátku roku 1945 byl můj bratr, který ještě neměl 16 let, stejně jako mnoho dalších z jeho ročníku, povolán do vojenské služby. Zažil ústup wehrmachtu, a v Liberci / Reichenberg byla na konci války jeho jednotka rozpuštěna. V chaosu nespočetných lidí, kteří putovali všemi směry, se mu podařilo dostat se domů. V následujících těžkých a strastiplných letech jsme se postupně dozvídali rozsah
neslýchaných zločinů, které byly během války spáchány nacisty ve jménu Německa, a vedly k bolestnému poznání: štěstí, že jsme válku nevyhráli. Moje generace poznala na vlastní kůži, kam vede přehnaná a nezřízená forma nacionalismu. Proto: Nikdy více! Ale to je jen přání. Neboť od konce 2. světové války uplynulo 79 let a zase jsou ve světě války, nepokoje, spory a nenávist.
_ _ _ _ _
*Pimpf je malý chlapec. V době nacionálního socialismu to byl od roku 1933 hodnostní stupeň pro chlapce 10 - 14 let v mládežnickém hnutí Jungvolk. Po složení zkoušky na Pimpfa / Pimpfenprobe směli nosit kromě krátkých kalhot, koženého opasku s přezkou, šedé, později hnědé košile, šátku a koženého uzlu také nárameníky a poboční nůž. Deutsches Jungvolk (DJ) zkráceně také Jungvolk, byla německá mládežnická organizace. Hitlerjugend (HJ) byla mládežnická organizace pro mládež 14-18 let. Pramen: internet.
_ _ _ _ _
Název článku v originále: MEINE ZEIT ALS PIMPF IM JUNGVOLK
Zdroj: Bärner Ländchen 2024/ No.5/ str. 239 - 241
Autor: Erich Losert
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _