Ne každý si mohl tenkrát dovolit hudební nástroj. Mnozí to museli našetřit, jak se říká, utržením od úst. Na obrázku (u článku, pozn. překladatele) vidíme muzikanta Angetter-a s hudebními žáky. Druhý žák ve spodní řadě vpravo je bývalý místní krajanský zástupce Adolf Hausner. Žák v dolní řadě vlevo je bratr mého otce, Hans Polzer.
Jelikož během vyhnání v roce 1946 bylo možno vzít s sebou jen zavazadlo do 50 kg, musel nástroj bohužel zůstat doma. Při návštěvě staré vlasti v roce 2008 se stalo, že krátce před odjezdem mi někdo řekl: „Mám tady něco pro tebe. Vem to sebou a dej svému otci.“ Byl to jmenovaný akordeon. To jsem taky udělal, a tak se akordeon (Meinel a Herold) zase vrátil do rodiny.
Bohužel se toho bratr mého otce již nedožil, ale můj otec byl zcela nadšen a chtěl ho dát opravit, protože už nebyl zcela neporušený. Bohužel to nebylo možné, neboť firma už neexistovala, a proto také nebyly potřebné náhradní díly. Od té doby nežije už ani můj otec, a přesto všechno je akordeon dnes stále v mém vlastnictví.
Obrázek č.1: Muzikant Angetter s hudebními žáky.
Obrázek č.2: Akordeon dnes.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ No.5/ str. 190-191
Autor: Roland Polzer
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _
