Božkov Pepermint, 25 českých korun, v přepočtu ani 1 Euro. Konzumace tohoto likéru zanechává pestrou škálu různých vjemů : jemný, sladký, rádoby osvěžující - nějak připomíná ústní vodu. Stejně tak neobvyklý jako vjem, který zanechal český likér v mém nervovém systému, byl svět, který se mi otevřel v Česku v květnu 2008.
Nebyl tak úplně cizí, konečně už jsem tam byl. Avšak dnešní vnímání je trochu jiné než před X lety. Dříve než popíši více svých nových dojmů, chtěl bych se krátce představit. Konec konců byste měli vědět, čí zážitky a myšlenky v následujících řádcích sledujete. Jmenuji se Benedikt Schneider, mám 23 let a jsem vnuk Josefa Schneidera, kterého byste měli všichni znát. Moji rodiče se jmenují Helmut a Zuzana Schneiderovi. O “Nanebevstoupení Páně“ jsem jel s nimi, mými prarodiči a jejich dětmi na 4 dny do „Bärner Ländchen“ – Berounsko.
Dne 22. května časně zrána jsme vyjeli osobním autem směr Šternberk / Sternberg, kde byl náš pension. Byl jsem rád, že jsem ještě na německé straně trochu dospával, protože české dálnice připomínaly spíše kočičí hlavy než moderní rychlé silnice. Po příjezdu do Šternberku jsme byli srdečně uvítáni majitelkou penzionu a to německy. To, že tam lidé mluví spíše německy než anglicky, působilo paradoxně až překvapivě. Po průzkumné vycházce Šternberkem a chutném posilnění v cukrárně byla večeře. Příští ráno jsme jeli do přírody. Až tak to úplně nesouhlasí, protože také bližší okolí našeho penzionu se vyznačovalo poměrně velkým podílem stromů a další vegetace. Při pohledu, který se mi ovšem nabízel v Kozlově / Koslau při cestě k prameni Odry působí Šternberk jako betonová poušť. Vše tam bylo zelené, nekonečná pole a lesy. Bohužel se však obloha pokryla mraky a postarala se o to, že všechno, zvláště ale místa, která jsme prošli, působilo zchátrale a bezútěšně.
Ale ani za slunečního svitu by osady nevypadaly nijak lákavě. Po výletu k prameni Odry (to měl být pramen Odry?! Čurající pes dá více vody...) jsme jeli dále do Boškova / Poschkau, místa, kde můj dědeček strávil příliš krátké dětství. Z jeho vyprávění vím, že pro něj nebylo lehké opustit svou vlast a odejít do nejisté, cizí budoucnosti. Byl jsem šťastný, že mně takové neštěstí nepostihlo. On ale neměl žádnou volbu: nucené vyvlastnění a vyhnání. Porovnáme-li jeho současné bydlení v Haiger-u s Boškovem, pak mohu z plného srdce říct – i když to může znít tvrdě - že já následky přesídlení velmi vítám. Boškov není ošklivý. Boškov není špatný, přesto však na mně, který jsem dosud žil jenom v Německu a byl zvyklý na určitý standard, působí jako vesnice, ve které se zastavil čas. Žádné obchody, omezené volnočasové aktivity, téměř všechno zchátralé, popřípadě vyžadující renovaci. Vesnice, kterou bych rád popsal jako příklad dalších míst v této oblasti, nejen že očividně ignorovala poválečný vývoj, ale také od vyvlastnění a změny vlastnictví nezaznamenala žádné renovační práce. Přinejmenším to tak působilo na mně, někoho, který “starý Boškov“ zná jen z několika nekvalitních předválečných fotografií.
Domy jsou z velké části zchátralé, kostel je svědkem chudoby (v nejlepším smyslu slova) a za ploty, omezujícími vstup a ohraničujícími pozemky, stojí divoce štěkající psi. Zejména místní školní budova svým neudržovaným vzhledem, vyvolala ve mně, nastávajícím učiteli děsivý pocit.
Cesty jsou liduprázdné – když přece jen někoho zahlédneme za oknem, tak okamžitě zmizí z dohledu, jakmile cítí, že je pozorován. Působí to téměř tak, jako by to bylo v nějakém filmu. Ne jak v přehnaně krásném zdravém světě ve filmech Rosamundy Pilcherové, nýbrž dříve, jako v nějakém moderním hororovém filmu, ve kterém skupina nadpřirozených krásných mladých lidí je lovena degenerovanými, zaostalými mistry mučení východního bloku. Komický pocit. Kromě zpustlých domů a zezelenalého rybníku, o kterém můj děda říkal, že dříve sloužil jako místo ke koupání, bylo také zde okolí úchvatné. Hodně zeleně, příjemný vzduch, bohužel stále trochu zamračeno. S potřebnými penězi a souhlasem ze strany obyvatel, by tam mohl milovník přírody a nostalgik určitě něco krásného vybudovat.
Pro moji generaci, která se neobejde bez rychlého internetového spojení a dobrého mobilního signálu se tam život zdá být nepředstavitelný. Bylo-li by však okolí šetrně modernizováno, mohlo by se tam za výrazně méně peněz než v Německu dosáhnout velmi slušného životního standardu. Nebyla by to tady jistě žádná výjimka, neboť také zde se očividně a nezadržitelně a stále dál rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Alespoň to naznačovala osobní auta. Občas bylo vidět luxusní vozy a la Porsche a Mercedes vedle starých ojetých automobilů. Také Jeseníky, které jsme následující den prozkoumali pěšky, podtrhávají obraz zastaveného času a domova pro milovníky přírody.
Zpáteční cesta proběhla stejně bezproblémově jako cesta tam. Po 10 hodinách cesty jsme dorazili opět do okresu Lahn-Dill.
Zbývá mi jen ještě poděkovat čtenáři za pozornost a povzbudit ho, aby si sám udělal obrázek, jak tento region vypadá dnes. Neboť každý vnímá tyto věci jinak. Já jsem však velmi vděčný za hodně nových dojmů, které jsem získal, a zvláště za krásný čas, který jsem měl možnost strávit s dědečkovou rodinou.
(Haiger, v červenci 2008, Benedikt J.Schneider)
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021 / No. 7 / str. 350
Název článku v originále: AUSFLUG TSCHECHIEN-MAI2008-AUS DER SICHT EINES 23-JÄHRIGEN
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _