Hubert Passinger vzpomíná na 24. prosince, kdy se mísí zážitek mše svaté a okolností konce válce, kdy se městečko stalo křižovatkou k přesunu vojsk a prchajících lidí.
Související obec: Město Libavá – Stadt Liebau
* Úroda dopadla dobře. Přežití lidí a zvířat bylo zase jednou zabezpečeno.
* Na východně ležících pahorcích vznikla obranná opevnění.
* Mosty vedoucí přes potok Libava byly zesíleny, aby unesly tanky.
* Městečko se stalo křižovatkou k přesunu vojsk a prchajících lidí. Kolovaly věrohodné pověsti o tzv. zázračných zbraních. Byla vydána hesla, vydržet do posledního muže. Německý lid byl vzat do přísahy na totální válku.
* Fronta na východě se stále více přibližovala. Byla povolána domobrana (staří muži) bránit vlast. Mluvilo se o mobilizaci posledních záloh
* Za jasných nocí se na východě blýskalo na časy. Pak to opět přestalo. Nasazená divize Hitlerjugend dočasně odrazila nepřítele.
* Mezi obyvatelstvem rostl strach před pomstou Rusů.
Vytrvalé sněžení na počátku prosince pohřbilo krajinu pod tlustou vrstvou sněhu. Pak přišly zimy. Ve světnicích kamna nikdy nevyhasla. Dvojitá okna zamrzla až nahoru. Podniky pracovaly v úsporném režimu. Když v těchto dnech bylo slyšet rolničky na saních, tažených koňmi, tak to byl doktor nebo farář na cestě ke smrtelně nemocnému. Hrobník byl v těchto dnech bez práce. Země byla zmrzlá na kost. Rodiny ukládaly své mrtvé doma, dokud se počasí neobrátilo.
Dne 24. prosince, pozdě večer
Moji rodiče dělali všechno pro to, aby se Vánoce vydařily. Světla na jedličce byla zhasnuta. V kamnech doutnal oheň. Byla to hotová věc, že doprovodím svou matku na půlnoční. Ostatní se odebrali k nočnímu odpočinku. Teple oblečeni, matka ruce zabořeny do rukávníku, já v podšitých palčácích, vyšli jsme ven do studené zimní noci. Nad námi se třpytilo tisíce hvězd. Těžké kostelní zvony zdaleka slyšitelné, svolávaly k půlnoční mši. Bylo krátce před půlnocí. V některých domech ještě svítilo světlo. Lidé, kteří nenašli klid. Bokem proti mrazivému větru jsme spěchali do kostela. Sníh nám skřípal pod nohama.
Potkávali jsme postavy v kapucích. Také oni na cestě do kostela. Nad námi tisíce hvězd, které nám svítily na cestu. Kostel byl plný do posledního místečka. K našemu obvyklému místu nebyl přistup. A tak jsme matka a já zůstali stát mezi lidmi v naději, že se pozvolna budeme moci posunout dále. Přede mnou a vedle mě známé obličeje, mezi nimi cizí a vojáci, kteří v této noci našli cestu do kostela. Uvnitř kostela byla taková zima, že lidský dech mrzl na jinovatku. Zvenku se ozývalo vytrvalé zvonění zvonů. Vpředu se polohlasné modlitby ozývaly intenzivněji. Přidal se mohutný zvuk varhan. Půlnoční mše svatá začala. Dopředu nebylo vidět. Tiše jsem řekl matce, že se zase brzy vrátím. Vystoupil jsem na kúr. Byl také plně obsazen. Nechali mně projít k zábradlí. Pode mnou úplně obsazená kostelní loď. Nad lidmi závoj z kadidla. V kněžišti mávali ministranti kadidly. V řadách hořící svíce. Dva kněží v bohatě vyšívaných mešních rouchách prováděli před hlavním oltářem slavnostní úkony. Hledal jsem dole svoji matku. Neviděl jsem ji. Věděl jsem, že je mezi mnoha lidmi.
Krása tohoto kostela znovu upoutala můj pohled. Byly tady boční oltáře. Mramorové sloupy rámovaly obrazy s biblickou tématikou. Díla zdobili andělíčci. Ve vysokých vitrážových oknech se odráželo světlo svíček. V kněžišti hlavní oltář ve vší své nádheře, zařící zlatem, rámovaný anděly, před ním pokorně konající oba kněží. Pak prastarý, umělecky vyřezávaný stolec. Mezi kostelní lodí a kněžištěm, výše položená, nádherně provedená kazatelna. A nad tím vším na klenbě pád anděla, vytvořený uměleckou rukou.
Můj pohled zamířil na lehce vyklenutý strop kopule. Tam seděl v moři bílých mraků, v rozevlátém rouchu, Bůh Otec. Po jeho pravici, oděný v bederní roušce Boží Syn, z jeho čerstvé rány kapala jasná krev. Blízko u jejich nohou Matka Boží v dlouhých splývavých modrých šatech. Nad touto trojicí Duch svatý ve tvaru bílé holubice. Hlouběji pod mrakem mnoho na kost vyhublých lidí, toužebně vztahujících ruce k božské skupině. V moři mraků, sotva ještě rozpoznatelní, sem a tam poletující andělé vznešené krásy.
Varhany přestaly hrát. Toto náhle vzniklé ticho mě vrátilo zpět do skutečnosti.
Jeden z obou kněží vpředu v kněžišti volá zvučným, vznešeným hlasem: Modleme se, “Otče náš, jenž jsi…“ A z tisíce úst se vroucně ozývá modlitba modliteb. Všichni věděli, že po této noční bohoslužbě už žádná bohoslužba, jako byla tato, nebude. Modlitba předznamenala konec mše. Kněží a ministranti vykonali poslední úkony, pak důstojně odešli do sakristie. V davu dole jsem našel svoji matku. Lidé s uplakanýma očima se prodírali ven hlavním vchodem do studené noci. My také. Nad námi obloha plná třpytivých hvězd.
Ještě stále vzrušeni mší, kterou jsme právě prožili, rozhodli jsme se spontánně, dát se cestou domů přes východně položené pahorky. Ostatní se k nám připojili. Podívali jsme se směrem na východ. Horizont krvavě červený. Zableskla se ohňová záře a opět zhasla. Za dlouho potom přišlo temné dunění. Tam zuřila krvavá bitva.
Matka a já jsme se vrátili domů dlouho po půlnoci. Někdo byl stále vzhůru. V rádiu hrála tiše komorní hudba. Na stole stálo něco malého k jídlu. Pro všechny to byla krátká noc. Hlasatel v ranních zprávách patetickým hlasem sděloval, že se německým vojskům v prostoru Horního Slezska, v hrdinném boji, podařilo odrazit nepřítele.
Kalich hořkosti obyvatelstvo městečka Město – Libavá minul – ještě jednou.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021/ No.12/ str. 576-578
Autor: Hubert Passinger
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _