O příhodu z mládí se podělil rodák Otto Springer. Dnešní zimní podmínky se v poměru k dřívější době velmi změnily. Sněhu bylo hodně a zima pronikala až do sklepů. Z toho jsme si nic nedělali. Naopak! Pohyb v přírodě, sáňkování a lyžování jsme my, vesnická mládež, měli vždycky rádi. To vyplývá také z druhého příspěvku, který mi poslal náš rodák Otto Springer. Otto píše, jak následuje:
Související obec: Město Libavá – Stadt Liebau
Vždy jsem věděl, že jsem vyrůstal se dřevem. Už ve svém mládí jsem rád kutil a stavěl. Byl jsem stále plný nápadů a zničil přitom mnohé krásné prkno a ohoblovanou lať. Nebylo tedy nic zvláštního, že jsem přišel s plánem, postavit ručně ovládané saně, tedy boby. Nářadí a potřebný stavební materiál byly dílně k dispozici. Řečeno, uděláno. Přední skluznice byly pokaždé uřezány z prkna, vpředu zaoblené nahoru a pobité páskovým železem. Další delší pár skluznic se sedadlem pro více spolujezdců byl spojen s předním dílem. Tato přední část byla otočná. Řídicí tyč, omotaná koženým řemenem, který byl konci připojen na přední část skluznic, umožňovala řízení saní. Otáčením volantu, který pocházel z nákladního auta mohlo být“ vozidlo“ velmi dobře řízeno. Na pozemku sedláka Reicha - na Reichenś Bargu jsme měli uprostřed vesnice nejlepší sáňkařskou dráhu. Nahoře začala jízda za kůlnou, kolem hnojiště ve dvoře, přes cestu a do dvora sedláka Göbla, kde sáňky po hrbolaté jízdě zůstaly stát u žentouru. Můj bob fungoval nádherně.
Toho dne, na který si zde zvlášť vzpomínám, bylo více děvčat a Karla se svými sáňkami na Reichen´s Bargu a obdivovaly moje nové zimní vozidlo. Protože šlo všechno tak dobře, chtěly některé jet se mnou. Posunul jsem se tedy dopředu k volantu, takže ještě 4 až 5 se natěsnalo na sedadlo. Dosud bylo všechno dobré. Avšak kvůli nadměrné váze bylo těžké jízdu řídit. Kvůli tomu jsem se dostal během jízdy na místo bez sněhu, bylo vidět jen písek a kameny. Saně se přitom po nárazu prudce zabrzdily, takže se všechny připevněné části posunuly. Moji „cestující“ nebyli sice poškozeni, ale já sám jsem byl vymrštěn na předek saní a při tom jsem zlomil řídicí tyč.
Teď jsem ležel na zemi a svíjel se bolestí. Vesnická mládež stála kolem mě: „Woas es der denn? Woas hout oar denn? Hoat ar sich wos getoun?“ (Co se stalo? Co mu je? Udělal si něco?) To jsem slyšel ze skupiny. Dnes je člověk v takové situaci volnější, ale tenkrát, ve svých 15 letech, jsem přece před děvčaty nemohl říct, co mi chybí.
To byl konec mého v podstatě dobrého vynálezu. Když bolest z poloviny pominula, plazil jsem se se svými saněmi domů. Bobové saně už nebyly nikdy opraveny a já jsem měl prozatím sáňkování dost.
_ _ _ _ _
Potud historka našeho Otto Springera. Srdečně mu za ni děkuji. To jsou přece zážitky z našeho mládí, které, navzdory mnohým omezením, byly krásné. Otto neutrpěl při svém pádu, chvála bohu, žádné trvalé následky. Ve vesnici a blízkém okolí byly přirozeně také jiné sáňkařské dráhy, jako např. Schobers Berg, na kterém se také lyžovalo, avšak Reichenś Berg byla jedna z nejhezčích sáňkařských drah ve vesnici. V naší staré vlasti se držela zima často až do března. Odtud je zimní obrázek s mladými lyžaři Ervínem Göbel-em a Waltrem Klein-em. V pozadí selský statek Karla Reich-a. Za svahem (na obrázku vlevo) se nacházela příjezdová cesta k sedláku Johannu Stanzel-ovi. Dále vzadu vjezd do částečně viditelné stodoly (viz foto na straně 56).
Zdravím vás srdečně a přeji dobré zdraví. Váš Walter Schmied
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021/ No.2/ str. 56 - 58
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _
