Leo se narodil 17. května 1944 ve Velké Střelné / Groß-Waltersdorf v Čechách. Když mu byly dva roky, byla jeho rodina vysídlena. „Vyhnání“ bylo spíše slovo, které se k tomu hodilo: neboť jeho matka se svým malým synem Leo a jeho babičkou s pouhým 50 kg zavazadlem – více si s sebou nesměly vzít – byli vstrčeni do dobytčího vagonu a ze své vlasti vyhnáni.
Související obec: Velká Střelná – Gross Waltersdorf
Leův otec byl ve válce. Tak se musely obě ženy samy s malým dítětem vydat na cestu a dostaly se do tábora v Nezkarzimmern blízko Heilbronnu. Odtud byli vysídlenci rozdělováni do různých měst. Leo se svou matkou a babičkou přišli do Brettenu a zde si museli budovat nový život. Zprvu dostali malý primitivní pokoj, později pak různá další obydlí. Když se otec konečně vrátil z války, integrovala (začlenila) se mladá rodina do své nové vlasti. Rodina se rozrostla. Leovi přibyli čtyři sourozenci: Werner, Walter, Reiner a Brigit.
Jako vysídlenci, kteří byli ne všude rádi viděni, dbali rodiče na to, aby se nikde nezadlužili. Nakupovali, když otec donesl z práce peníze. Vedle své vlastní domácnosti s pěti dětmi si matka přivydělávala úklidem, aby rodina finančně vyšla. Často prováděli výměnný obchod, např. benzin za brambory. Nebylo toho moc.
Leo vyrůstal v Brettenu. Po škole se vyučil u firmy Rinkert, pak pracoval až do uzavření podniku jako elektrikář u firmy Fabeg, kde byli zaměstnáni také jeho otec a strýc. Vojenskou službu absolvoval u námořnictva. Když se procházel v uniformě po náměstí v Brettenu, jak mi milá paní Titzová vyprávěla, byl Leo opravdu fešák. Ihned získal její pozornost. To byl začátek jejich velké lásky. Vzali se 21.března 1969. 15. října 1970 obohatilo jejich manželství narození syna Swena a 3.března 1977 bylo jejich štěstí dokonalé, když přišel na svět syn Jörg.
Jak bylo tenkrát obvyklé, starala se matka přednostně o děti, zatímco Leo vykonával své zaměstnání a prováděl všechny řemeslné práce v domě i kolem domu.
Když se Leo před 13 lety stal poprvé dědečkem, přijal to jako velký dar. Jeho syn Swen a snacha Sabina mu darovali dvě vnučky, Vanessu a Rebeku. Leo k oběma vnučkám velmi přilnul. Bydlely v Karlsdorfu a on se těšil na každé společné shledání.Po celý život to byl veselý a šťastný muž, rád vyprávěl vtipy a nezkazil žádnou legraci.Také se svými sousedy měl vždy dobrý vztah, co se týče vzájemné pomoci. Když byl na dovolené v Česku, dohlížel mu soused pan Gerber na dům a vynesl ven popelnici. Nechtěl žádnou protislužbu. Pomoc byla pro něj samozřejmá.
Leo byl všude oblíbený. Pro jeho veselou povahu a ochotu pomáhat ho měl každý rád. Leo, který se vždy zajímal o historii své rodiny, využil svůj předčasný odchod do důchodu, aby strávil spoustu času ve své staré vlasti. Po uzavření podniku, ve kterém pracoval, odešel už v 57 letech do předčasného důchodu.
Historie jeho rodné zemi a pátrání po předcích ho nikdy neopustily. Mnohdy strávil se svou ženou paní Ritou, nepřetržitě celý měsíc v České republice, aby zkoumal a pátral po svých kořenech. Za tuto angažovanost obdržel Řád za zásluhy od spolkového presidenta Spolkové republiky Německo.
Jeho vlastní slova byla „Narodil jsem se tam – chci to vidět!“ Pro tamního faráře překládal kroniky a prozkoumával staré knihy a záznamy. Také s radnicí byl v intenzivním kontaktu. Ještě před půl rokem byl znovu v České republice, aby pokračoval v pátrání po své historii a udržoval kontakt se svými přáteli.
V lednu tohoto roku měl nevysvětlitelné bolesti v zádech. Vyšetření ukázalo, že onemocněl na nádor plic a metastázy již byly silně rozšířené. Pro rodinu bylo nepochopitelné, že Leo je nevyléčitelně nemocný. Leo, který byl vždy plný elánu a energie, musel šetřit se svými silami. Jeho poslední sečení trávníku ho stálo nekonečně mnoho síly. Ale jeho moto bylo „přece to nevzdám.“ Při jeho posledním pobytu v nemocnici bylo jisté, že už není žádná naděje. Nyní je vykoupen a můžeme si být jistí, že se Leo Titz vrátil ke svému nebeskému Otci, který jednou osuší všechny slzy. Přijme ho do náruče a všechnu lásku, kterou mu dal, mu v hojné míře oplatí.
Jistě vám všem bude chybět – zvláště Vám, paní Titzová. V minulém roce jste spolu oslavili zlatou svatbu. Spojilo vás 50 společných let. Tehdy ještě o své nemoci nic nevěděl. Oslavili jste své 50. výročí svatby v Dubaji a mysleli, že máte před sebou ještě hodně společného času. Nyní najde svou otčinu u Boha. Dospěl k cíli svého života.
Amen
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020 / No. 8 / str. 328 - 329
Název článku v originále: BLICKEN WIR ZURÜCK AUF DAS LEBEN VON LEO TITZ
Obrazová příloha pochází z období září 2009 ze Staré Vody u hřbitova.
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _
