Kromě denní potřeby mléka, stejně tak žita pro pečení chleba, zaujímaly brambory významné místo ve výživě. Velmi důležitá a mnohostranně použitelná byla tato hlíza jako potravina, a to nejen pro lidi v Kozlově / Koslau, ale pro celé obyvatelstvo. Také při krmení dobytka zaujímala přední místo.
Toto všechno už dříve znali poradci Marie Terezie a zasadili se důrazně o její pěstování. Stejně jako v Bavorsku, Sasku nebo Prusku, šířilo se i v rakouských korunních zemích mnoho anekdot pozitivních i negativních o zavedení, pěstování, hnojení, péči, sklizni, skladování, a především o různých možnostech přípravy brambor.
Rodina v domě Skričkových se zatím rozrostla s prarodiči na 12 členů. Děda Franz (nar.1867) raději „ševcoval“ než aby se honil po poli a staral se o hospodářství a o zvyšování jeho výnosů. To vedlo k ne právě velkým zásobám potravin a krmiva, ale často i k občasným hladovým dnům.
Tato situace se zásadně změnila, teprve když se můj otec (Edmund nar. 1896) vrátil koncem roku 1919 z válečného zajetí domů a vzal „otěže“ do svých rukou. Začal intenzivně hospodařit na 5,96 ha polí a luk (později 7,96 ha), aby dosáhl výrazně zvýšených výnosů.
Měl ale také štěstí v tom, že nemusel kupovat drahé sadbové brambory nebo sázet vlastní, které by neměly velký výnos. Důvodem byla o 14 let starší sestra mé matky Anna, roz. Hofmannová z Velká Střelné / Groß Waltersdorf (d.č. 62). Ta se provdala na malé hospodářství do Hněvotína / Nebotein, předměstí Olomouce.
Švagr mé matky, Heinrich Meixner, pracoval v zimních měsících v místním velkém cukrovaru a v předjaří vyměňoval brambory se svými spolupracovníky ve svém regionu. Rodiče jezdili každý rok k Heinrichovi a Anně s kozlovskými bramborami a zpátky vezli brambory hněvotínské. Jízda na voze, taženém koňmi (asi 40 km) byla vždy spojena s přátelským rodinným setkáním.
Se získanými sadbovými bramborami se muselo zacházet velmi opatrně. Velké brambory se vždy dělily na polovinu nebo dokonce na třetiny, přičemž se řezná plocha musela jeden až dva dny nechat oschnout (aby se vytvořila kůžička). Protože jsme neměli sázecí stroj, musela moje matka vytáhnout z tašky, zavěšené na krku, po každém kroku (školní délky) jeden brambor a řeznou stranou dolů ho položit do brázdy, hluboké 6 až 7 cm. Jak je patrné z otcových poznámek, byla vzdálenost mezi brázdami asi 40-60 cm. Po položení brambor byly brázdy zaorány, později navršeny k sadbě.
V Kozlově se „erteplím / Adäppl“ dařilo velmi dobře, ačkoliv teploty půdy kolem 8 st. Celsia a vzduchu ideálně od 15 do 18 stupňů, nebylo mnohé roky dosaženo. Ke sbírání brambor po jejich vyorání na podzim bylo vždy zapotřebí každé ruky, protože sklizňové stroje ještě nebyly.
Jak moje matka vyprávěla, brambory u Skričků v domácnosti nebo ve stáji, po všechny ty roky před vyhnáním, nikdy nechyběly. Také otec potvrdil, že od doby, kdy v 15 letech převzal statek, což přerušil pouze jako voják v První světové válce, nedošlo k žádným změnám. Ani prasata, ani jejich sousedé slepice by si na něj ústně ani písemně nebyli nestěžovali.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2023/ No.6/ str. 271-273
Autor: Erich Skricka
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _