Paní Hildegarda Stoeber-Goetz-ová zemřela již v roce 2009 ve stáří 86 let. Její sdělení o životě v Boškově snad vyvolá v některých lidech vzpomínky na dobu, poznamenanou hlavně těžkou prací, kterou bylo nutno vykonávat. Vedl se jednoduchý, ale většinou také skromný a spokojený život.
Pokračování zprávy Hildegerd Stoeber-Goetz-ové
Často jsem jako dítě sedávala se svou spolužačkou Frieda Ehler-ovou na slunku a sledovala, jak jejich kůň celé hodiny chodil dokola v kruhu a točil žentourem*. Bylo mi toho zvířete strašně líto a nejraději bych ho byla z řemenů vysvobodila.
*Wikipedie: Žentour je historické zařízení k převádění síly zvířat na točivý moment na řemenici. Žentour sloužil v zemědělství k pohonu jednoduchých mlátiček, řezaček, šrotovníků - pozn. překl.
Dobře si vzpomínám na četné návštěvy v zámku hraběte Defours-Walderode v Potštátu / Bodenstadt, se kterým se můj otec Franz Goetz velmi přátelil. S ním zřídil své zajímavé, nádherné muzeum, kde jsem sama trávila mnoho hodin, když otec s hrabětem měli jinou práci. Obzvláště mně zajímaly mnohé tlusté, ve vepřovici vázané knihy, s nádhernými iniciálami. Stejně tak kostry a vyobrazení různých zvířat, velká sbírka minerálů, výstavka různých druhů ptáků a mnoho dalších věcí. Při cestě domů otec s velkým úsilím odpovídal na mé četné otázky.
Na jeden den v životě mám obzvláštní vzpomínku. Přijel pro nás kočár a jeli jsme otec a já do zámku hraběnky a spisovatelky paní Marie Stona, kde jsme strávili celý den, než nás kočár odvezl zase zpět domů. Otec a paní hraběnka vedli smysluplnou řeč o různých knihách, protože můj otec se také snažil psát. Byli jsme pozváni k jídlu, já jsem se pak směla pohybovat po celé usedlosti, kde bylo mnohé k vidění, a když jsem nečekaně vešla do jedné místnosti, slyšela jsem docela zřetelně, jak hraběnka o mně hovoří s mým otcem a mimo jiné mu řekla, že mám oduševnělé oči. Nejdříve jsem si to moc nedokázala představit, ale později jsem byla ohromená a na tento posudek pyšná.
V roce 1940–1941 nás 6 dívek z naší třídy obdrželo nouzovou maturitu a byly jsme ze školy propuštěny. 29. března 1941 jsem se provdala za justičního inspektora Hans-e Drechsel-a z Horních Franků / Oberfranken, kterého jsem téměř neviděla, protože byl skoro celou dobu ve válce a byl často nezvěstný. V dubnu 1945 nám bylo sděleno, že pravděpodobně padl.
Při svých pozdějších návštěvách Boškova / Poschkau jsem se smutkem v srdci sledovala zánik místa, kde mnoho mně milých asi 27 domů, bylo Čechy zbouráno a lidé odtud vyhnáni. Jako jedinou známou jsem tam ještě potkala paní Marii myslím že Nowotnou, která se svými 11 dětmi zůstala navzdory šikany Čechů doma. Jedna dcera je provdána za dřívějšího starostu Boškova, její dcera Wanda provdaná Ambrosch-ová mně už také zde v Pforzheimu navštívila se svými dvěma dětmi a manželem. Její babička navzdory svému stáří stále ještě pečuje o hroby Němců a stará se také o hrob mé sestry Gertrudy a bratříčka Franziho. Ostravští vandalové bohužel náhrobek sestry Gertrudy vyvrátili a její krásnou fotografii vytrhli a pošlapali. To hodně bolí.
Ráda vzpomínám na své dětství a mládí a na všechny ty milé, hodné lidi, kteří doprovázeli mou životní cestu. Mnohé z nich jsem ve svém psaní nezmínila, ale jsou uloženi v hloubi mého srdce.
_ _ _ _ _ _
Název článku: KINDERZEIT IN POSCHKAU VON HILDEGARDE GÖTZ
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ Nr. 04/, str. 164-165
Autorka: Susanne Schneider
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _
Boškov / Poschkau je vesnice v Oderských vrších v okrese Přerov, místní část Potštátu. Leží asi 3 km jihozápadně od něj, v nadmořské výšce 550 m n. m, na hranici Vojenského újezdu Libavá v Olomouckém kraji.
_ _ _ _ _ _