Důležitost koní (studenokrevníků) při přibližování dřeva popisuje Erich Schricka: Také v zimních měsících musel můj otec už brzy ráno z peřin, aby jel svážet dlouhou kulatinu. Tak se stávalo, že i v tomto studeném ročním období nebyl 10tihodinový pracovní den žádnou zvláštností. Každý den končila noc pro vozku a koně už ve 4 hodiny ráno. Zapřahalo se. Práce nespočívala jen v naložení a odvezení 6 až 14 metrů dlouhé kulatiny, nýbrž muselo se nejprve „přibližovat“. To znamenalo, že kmeny musely být koněm odtaženy z často neschůdného, úzkého a strmého terénu na skládku na lesní cestě.
Při dlouhých a těžkých kládách ztěžovalo práci přimrznutí k zemi, a ještě více ztěžovalo jejich opásávání tažným řetězem. Také nakládání při vysokém sněhu, tak častém v Oderských vrších, jakož i při třeskutém mrazu a v ranní tmě podstatně zatěžovalo tuto tělesnou práci. Rukavice, ovinovačky na nohách, případně holínky, přikrývka hlavy s klapkami na uších, teplé, ale jako z olova těžké krátké pracovní kabáty (Plant) patřily bezpodmínečně k základnímu vybavení.
Podle otcových sdělení byl náš kůň pokaždé vždy studenokrevník. Tito koně byli sice trochu těžkopádní, ale na práci silní a klidné povahy. Další předností této rasy bylo, že mohla být použita rovněž na rozličné polní práce. Takový dobře vycvičený kůň středního věku by dnes měl cenu dobrých nejméně 5.000 EUR.
Mimo dům v terénu se kůň spokojil se směsí ze slámy, sena a jadrného krmiva, řezankou ze slámy nebo z vyleželého sena. Tato rasa se také dala dobře při jízdě vést, nebylo tak snadné vyvést ji „z klidu“. To byla velká výhoda při předjíždění náhle se objevivších nákladních aut a traktorů, které bylo už zdaleka slyšet troubit a kterým se na úzkých lesních cestách muselo udělat místo.
Můj tatínek vypravoval, že po každém takovém předjížděcím manévru za nimi poslal rázné zaklení. Spoluvinné bylo v Československu platné dopravní pravidlo „Motorový vůz má přednost před koňským povozem ... Také na změnu silničního provozu z levostranného na pravostranný od 9. 11. 1938 si kočí a koně museli zpočátku zvykat.
Před nakládáním kmenů musel být vůz upraven na patřičnou délku a na jedné straně spuštěny klanice. Kůň táhl kmeny na vůz bokem. Hotový náklad šel většinou do Kyjanic /Kianitz, ojediněle také na pilu do Lipníka-Wepritz / Leipnik – Wepritz, nebo na hraběcí katr Eliščiná / Lieselberg. Pila v Kyjanicích patřila Otto Losert-ovi, ve které si na chléb vydělávalo až 70 lidí. Také Franz, mladší bratr mého otce tam byl občas zaměstnán. Vyráběla se prkna, latě a trámy. Rovněž šindele na strojích, které technicky odpovídaly době.
Na závěr po složení nákladu na pile zůstal kůň na cestě domů obvykle „automaticky“ stát před hospodou, dostal zavěšený pytel ovsa se zbytkem denní dávky a vědro vody. Vozka si objednal chleba se špekem a kořalku. Jestliže těch kořalek bylo více, našel kůň s dřímajícím vozkou sám cestu domů. Když přišli domů, museli si pak kůň i kočí vyslechnout láteření mojí maminky, přičemž kůň to přijímal mnohem klidněji.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2022/ No.3/ str. 105-106
Autor: Erich Schricka
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _