MENU
Zpět na výpis překladů

Sklářská huť Eugena Reicha

Sklářská huť Eugena Reicha měla pro Boškov /Poschkau a obyvatele okolních obcí po mnoho let obzvláštní význam. Pan Franz Götz k tomu píše v Boškovské kronice.

K Boškovu dříve, až do sčítání lidu v roce 1910, patřila sklářská huť.

Od tohoto roku byla přičleněna k území obce Heřmánky. Lesní parcela, na které byla huť postavena, patřila předtím do Boškova, k domu č.20. Obyvatelé se zabývali většinou dovozem palivového dřeva do Olomouce, jezdili přitom přes Hauptmannsberg. Protože však byly tyto jízdy velmi namáhavé a zájem o dřevo pomalu upadal, rozhodl tehdejší majitel namísto prodeje dřeva spalovat uhlí.

V roce1821 koupil Eugen Reich z Krásna u Valašského Meziříčí tento pozemek a postavil na něm sklářskou huť, která přinesla celému okolí úplně jiný život. Lidé více vydělávali, ale nechali také žít i ostatní. Vyráběly se většinou láhve na sycenou vodu a sifonové láhve, cylindry a medicínské láhve, lampy, pivní sklenice apod. Protože zde nebylo žádné vlakové spojení, byl transport hotových výrobků na nádraží do Hranic na Moravě / Märisch Weißkirchen velmi obtížný.

Za 15, později 20 až 30 krejcarů denně přepravovali povozníci do Hranic sklářské zboží, které pak putovalo do všech možných míst např. do Vídně, dokonce i do Anglie. Přece jenom se zboží ze sklárny dovozem materiálů a odvozem hotových výrobků podstatně prodražilo a obchod stále více upadal. Nakonec byl poslední majitel sklárny pan Ludwig Eugen Reich donucen sklárnu úplně zrušit (1908) a prodat jednomu svému zaměstnanci, strojnímu zámečníkovi, Johannu Netroufalovi za docela nízkou cenu v roce 1914.

….Avšak Netroufal nenechal budovy stát, zbořil co se dalo, a prodával z toho cihly, dřevo a ostatní stavební materiál za drahé peníze, protože během 1. světové války se nic takového nedalo sehnat. Budovy, které ještě napůl stály, prodal v následujících letech. Tak se stal Netroufal díky sklářské huti zámožným mužem.

_ _ _ _ _

Zdroj: Bärner Ländchen 2023/ No.2/ str. 103-104
Autorka: Susanne Schneider
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia

_ _ _ _ _



Zpět na výpis překladů