Dříve než poreferuji o svých zážitcích z mé staré vlasti, ráda bych se čtenářům BL nejdříve představila. Jmenuji se Christina Reitz, rozená Kluger. Narodila jsem se v prosinci 1942 jako 4. a nejmladší dítě manželům Stefanii a Karlovi Kluger v Norberčanech, okres M. Beroun. Moje rodina obhospodařovala velký statek s chovem dobytka, rolnictvím a vlastním lesem. Všechno musela při vyhnání v srpnu 1946 opustit, a odejít jen s tím nejnutnějším. K mé velké lítostí, teprve až s přibývajícím věkem, vzrůstal můj zájem spojený s náznakem melancholie a touhy poznat svůj původ v Sudetech.
Můj muž, ryzí hessenšťan, podporoval mé velké přání podniknout cestu do bývalé vlasti, do Norberčan. Také on by rád věděl, kde má své kořeny jeho žena, která ho tak často překvapovala kynutými knedlíky na páře a jinými vzpomínkami na tradiční česko – moravskou kuchyni. Před naší dovolenou v maďarském Visegrádu jsme se v roce 1991, poprvé odvážili přijet na jeden den do Norberčan. Po příjezdu jsme se vydali hledat náš statek a když jsme ho našli, zazvonili a abychom se představili, ukázali jsme českému nabyvateli statku panu Krahlovi foto (před 45 lety, s mými rodiči a 4 dětmi, já v náručí své matky). Jeho první slovo bylo tázavé „Christina?“ Tím byly ledy prolomeny a on nás pozval do domu, přitom se choval velmi otevřeně a pohostinně.
S velkým zájmem nás provedl bohužel zničenou vesnicí, a protože měl k dispozici klíč od kostela, mohli jsme si ho prohlédnout také zevnitř. To všechno byly pohnuté chvíle, které jsme v několika krátkých hodinách naší přítomnosti mohli těžko zpracovat.
V roce 2007 podnikl náš farář Stein z Grünbergu s malou skupinou severomoravských vyhnaných cestu do bývalé vlasti. Tam jsem opět viděla svůj rodný dům a také malý venkovský kostel. Pohled do vnitřku kostela byl otřesný, protože všechny sakrální obrazy, 14 zastavení, varhany a jiné předměty zmizely. Okamžitě se mi vnucovala myšlenka, že se zde stane něco dramatického, dokonce, že kostel bude srovnán se zemí. Jaký zázrak! O dva roky později mi ukázala milá Gerlinda Röhm z Grünbergu, která si při své návštěvě do rodné vesnice udělala odskok do Norberčan, foto s čerstvě omítnutým kostelíkem. Našla ho otevřený a také vevnitř bylo vše opět pěkně zařízeno a všechny sakrální předměty, o kterých jsem si myslela, že zmizely, byly na svých místech (až na varhany).
Tímto vývojem jsem byla z celého srdce potěšena, nemyslela jsem, že by to bylo možné, a nato jsme plánovali v roce 2011 opětovnou cestu do Norberčan. 28.8.2011 jsme se zúčastnili v našem renovovaném kostelíku české mše a nechali jsme dokonce sloužit mši svatou za naše rodiče a prarodiče. Chvíli to však trvalo, potřebovalo to nějakou přípravu, přičemž velkou překážkou byla jazyková bariéra.
Našli jsme ve Šternberku, v kostele Zvěstování Panny Marie jednoho mladého faráře německého původu, který mluvil perfektně německy. Byl mimořádně milý a vstřícný a pomohl nám naše přání uskutečnit.
_ _ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ Nr. 03/, str. 81-82
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _