V roce 1912 byla výroba zápalek s použitím síry (sirky) / Schwefelhölzchen zákonem zastavena a výroba jiných zápalek / Zündhölzchen, tak zvaných švédských zápalek / Schwedenhölzer, byla podřízena státnímu monopolu, to znamená, že stát převzal a dohlížel na výrobu a obchod se zápalkami, a zatížil tuto nepostradatelnou komoditu daní.
Berounská továrna na zápalky sice švédské zápalky již také vyráběla, byla však více nastavena na sirné zápalky, které sice nebyly lepší, ale zato lacinější. Krabička s přibližně 100 ks stála tenkrát jenom 1 krejcar. Tyto zápalky nepotřebovaly žádnou třecí plochu, nahradilo ji sedlo kalhot. Sice smrděly, protože kromě hlavičky, která byla z fosforu, byly ještě ponořeny do síry, aby dřevo lépe a snadněji vzplálo. Kvůli fosforové hlavičce musela být výroba sirných zápalek zastavena. Fosfor je jed a tento jed škodil nejen dělníkům, kteří s ním při výrobě zápalek museli zacházet, nýbrž také spotřebitelům. Berounskou továrnu stát po transformaci nepřevzal, což byla tvrdá rána jak pro majitele, tak pro jeho zaměstnance, kteří tím pádem přišli o chleba.
Někteří se možná budou ptát, jak se tenkrát sirné zápalky dělaly. Uběhlo mezitím již více než 40 let, proto je teď těžké celý průběh výroby vylíčit. Pokud je to možné, pokusím se o to.
Základní komponenty jsou dřevo, síra a fosfor. Dřívka měla dříve kulatý tvar, byla tenčí než dnešní zápalky, balena byla do jednoduchých papírových sáčků, cirka po 100 kusech. Sáčky byly na spodní straně opatřeny třecí plochou, která byla zhotovena z jemného písku a lepidla. Dřívka, jako dřevěné dráty, byla většinou vyráběna podomácku. Zaměstnávali se tím dřevorubci v Dětřichově / Dittersdorf, v Lomnici u Rýmařova /Lobnig a v Tylově / Tillendorf, když v samotném lese nebyla zrovna žádná práce, nebo jim tuhá zima pobyt v lese neumožňovala. Tito lidé už měli doma vlastní ponky, do kterých upínali polena. Velký hoblík, obsluhovaný dvěma muži, odlupoval z polen dráty v délce do 2 metrů, až šest drátů najednou. Práce to jistě nebyla lehká, ale mužům, kteří byli otužilí a zvyklí na nepohodu, přinášela určitou dobu dobrý výdělek, pro který nemuseli pracovat celý den venku. Měli tedy zaměstnání při dlouhých zimních večerech.
Dřevěné dráty byly svázány do svazků a dodány do továrny, tam byly vysušeny, rozstříhány na potřebnou míru, ve střásacím stroji vtlačeny do rámu na stojato, jedna řada vedle druhé. Mezitím byly v plochých pánvích roztaveny sirné tyče. Síra se rozpouští za horka, pak ale lehce hoří, proto byla nutná největší opatrnost. Dřívka, upevněná v rámech, byla ponořena do tekuté síry do hloubky jednoho centimetru, dalším ponořením do fosforové hmoty byla vytvořena hlavička sirky. Fosfor hoří sám od sebe, jakmile se dostane na vzduch. Z tohoto důvodu se musí fosfor v čistém stavu stále uchovávat ve vodě. Proto se dopravoval do sirkáren v plechových kanystrech naplněných vodou, a musel být uchováván v chladných sklepních prostorech, aby se zamezilo samovznícení. Proti samovznícení ponořených sirek byl fosfor smíchán s nějakou substancí v určitém poměru, aby se sirky vznítily pouze třením po drsné ploše. Síra, sama slabě hořlavá, způsobila, že se dřívko rozhořelo. Tehdejší kuřáci museli nechat síru vyhořet, než si mohli zapálit dýmku nebo doutník. V té době se cigarety kouřily velmi zřídka. Potom, co zápalky dostaly fosforovou hlavičku, byly rámy vloženy do sušicích komor, aby hmota ztvrdla. Přitom se často stávalo, že takové komory s mnoha tisíci zápalkami vyhořely, protože stále ještě docházelo k samovznícení. Sušicí komory musely být proto stavěny jako ohnivzdorné a vzduchotěsné, aby se z nich oheň nerozšířil.
Po uschnutí byly zápalky z rámů vyňaty a baleny do papírových krabiček. Krabičky byly částečně lepeny ručně, ale už se také k výrobě používaly stroje. Dokonce ochrannou známku, medvěda, tiskl na krabičku stroj. 100 takových krabiček tvořilo jeden balík a 50 balíků bylo zabaleno do dřevěné bedny, signováno a předáno železnici do další přepravy. Pan Schmied, který bydlel naposledy v Čabové / Brockersdorf, otec trafikantky Schilder-ové, byl poslední vozka, který zápalky přepravoval. Nespočetné množství beden vozil na železnici do Ondrášova / Andersdorf, odkud se vydaly na cestu do všech částí Rakousko-Uherského mocnářství. Wenzel Hans z pěveckého souboru byl aktivním obchodním zástupcem továrny a prodával proto berounské zápalky v širokém okolí.
Dělníci ze sirkárny byli chudí lidé, jejich výdělky asi nebyly nijak velké, a tak si museli pomáhat jinými prostředky. Můj strýc získal a postavil na Neustift-u (městská čtvrť?) byty pro zaměstnance, a i v samotné továrně bylo ubytováno několik dělníků. Na jeho polích si mohl každý, kdo chtěl, zasadit několik řádků brambor, které v zimě tvořily vítaný doplněk stravy. Ještě je také známo, že lidé z fabriky měli každý rok ples, na kterém je jejich pán hostil. Jeho les na Scheibenberg-u určitě poskytoval hodně větví po těžbě dřeva, takže všichni jeho dělníci byli uchráněni před největší nouzí. Nejen že založil les na Scheibenberg-u, také Kalkberg a Pflockenberg, dříve holé vrchy, byly osázeny jehličnatými stromy. Jako jeden z největších mecenášů Spolku Křížový vrch podporoval také úsilí spolku zkrášlit a rozšířit Křížový vrch / Kreuzberg. Lesy kolem Křížového vrchu byly zakládány během jeho úřadování ve funkci starosty města Berouna.
K továrně na zápalky byla připojena také pila na prkna, kde se řezala nejen prkna na bedny,
ale také se provádělo smluvní řezání. V té době už na pile pracoval vícelistový katr, tj. kmen byl rozřezán na prkna najednou, na rozdíl od starých katrů, které řezaly pouze po jednom prkně, jak tomu bylo ještě ve Schwankmühle na Sterngasse. Kromě toho se ještě vyrábělo leštidlo na boty, výrobek, který dnešní svět už nezná. Leštidlo bylo předchůdce dnešních krémů na boty, bylo rozpustné ve vodě. Proto se na krabičku plivlo a potom se rozetřelo na botu. Po zaschnutí, kartáčováním, se dosáhlo krásného lesku. Kdo byl vojákem za První světové války, leštidlo na boty poznal, neboť to byl nepostradatelný předmět každého vojáka. Výroba cestovních kufrů z bukového dřeva se už nerozvinula.
Po ukončení provozu výroby zápalek bylo vlastnictví zrušeno. Továrna pak stála dlouhé roky prázdná. V První světové válce sloužila jako kasárna pro náhradní baterii Polního houfnicového pluku č. 9. V roce 1925 ji získal pan Pechanek, který ji přestavěl na výrobu bramborového škrobu. Po úpadku tohoto podnikání pan Karel Berger, mlynář, získal budovy a zřídil mlecí mlýn, který byl v provozu až do vyhnání. Pila na prkna přešla do vlastnictví stavitele varhan Madera, který se přestěhoval z Petrova nad Desnou / Petersdorf do Berouna. Scheibenberg koupila obec, převedla jej však na pilaře Siersch-e z Dětřichova / Dittersdorf, dělnické obytné domy byly jednotlivě rozprodány, k majetku náležející pole a louky získal pan Engelbert Matzner. V roce 1938/1939 tam byl zřízen tábor pracovní služby (RAD – Reicharbeitsdienst – Říšská pracovní služba, pozn. překl.) Ti, kdož kdysi pracovali v berounské sirkárně, jsou už z větší části povoláni na věčnost. Myslím, že paní Dubow-á, která nyní žije v Hitzerode u své dcery, paní Schwarz-ové, je možná jediná žijící, která mi také poskytla obraz lidí ze sirkárny.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 1954/ sešit 10, str 297 - 300
Autor: Adolf Gödel
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _