Jedna veselá příhoda, která se udála již dříve, nás může rozveselit ještě dnes. Pouť, k níž došlo před více než 90 lety, byla pro muže jistě obzvláštním zážitkem. Věřící poutníci mohou dnes pouť do Staré Vody a zpět také hluboce prožívat. Kéž svatá Anna i nadále nad nimi drží svou ochrannou ruku. Gerlinde Kunzmann
Každoročně putovali věřící z Olomouce do Staré Vody do tamního poutního kostela, zasvěceného svaté Anně. S křížem, s prapory a elektrickou zvonkohrou vyrazili na cestu, aby se po dvou dnech zase vrátili. Nejprve se jelo kus po železnici, potom však pěšky až do Města Libavé, kde se většinou obědvalo. My kluci jsme nesli kříž a prapory před zástupem poutníků, kteří se nejenom stále modlili, ale velmi často také vesele smáli, takže náš milý Bůh z toho mohl mít určitě radost.
Jako poděkování za to dopřával poutím pěkné, teplé počasí. V jednom roce, mohlo to být 1931 nebo 1932, vracela se skupina olomouckých poutníků ze Staré Vody domů. Cestou se pilně modlili, zpovídali, činili pokání, ale tu a tam se také podívali
hlouběji do pivního džbánku. Slunce na nebi nemilosrdně pálilo. Mnozí mužští a ženské si sundali boty, svázali je a pověsili na krk. Cesta do Libavé se nekonečně táhla po lukách, po krajích lesa, po prašných cestách. Několik chytráků se prozíravě zásobilo pivem, aby neumřeli žízní. Náhle se na obzoru přihnaly bouřkové mraky. Kostelník pobízel skupinu ke spěchu: „Možná dojdeme do Libavé. Tam přečkáme to nejhorší.“
Ale to nejhorší nedalo na sebe dlouho čekat. Svatý Petr otevřel stavidla a na Olomoucké lilo jako z konve. Muži, kteří šli hned za křížem, si zvedli límce u kabátů, a ženy, které dbaly na své účesy, srolovaly téměř po kotníky dlouhé sukně a hodily si je přes hlavu. Tak se zástup kajícníků probojovával tím nečasem. Ale čím déle pršelo, tím více mužů zůstávalo stát, aby se zařadilo za ženy. V poslední řadě totiž šla mladá, pěkně formovaná žena. Pružně a klenutě seděl úzký živůtek kolem prsou a ramen.
Měkce a působivě se kulatily kyčle a hýždě. Ale náhle ucítila žena na zádech plíživý chlad. „Jsem už tak mokrá?, “ pomyslela si asi, když levou rukou držela cíp sukně nad hlavou, zatímco pravá ruka sáhla na prodloužená záda. Při tom, co tam ucítila, jí leknutím ztuhla krev v žilách. Byla dole úplně nahá. V ranním spěchu si zapomněla obléknout kalhotky. Bleskově spustila dolů cíp sukně a kradmo se rozhlédla kolem sebe. Viděla jen zvědavé obličeje. Mezi zvědavými a šklebícími se tvářemi viděla také obličej svého manžela. Jako výstřel z pistole na něj zasyčela mezi zuby: „Nemohl jsi mi to říct ?!,“ utrhla se na něho. „Nemohl jsem přece vědět, co za pokání jsi dostala,“ zakoktal muž rozpačitě a stáhl se moudře z dosahu své rozlícené polovičky.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ No.7/ str. 278 - 279
Autor: Gerlinde Kunzmann a Ossi Machan
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _