Jsou vánoční příběhy, které přísně vzato, vůbec žádnými vánočními příběhy nejsou. Myslím ty se zlatými vánočními koulemi, zvonečky, lametami, skořicovými hvězdičkami a dárky, a přesto se takové vánoční příběhy častěji blíží biblickým událostem více než „skutečné“ vánoční příběhy, neboť Bůh poslal svého Syna na chladnou a temnou Zemi, aby se stala trochu teplejší, trochu světlejší.
Tak i příběh, který bych vám chtěla vyprávět, není v žádné čítance, protože nebyl vymyšlen básníkem, nýbrž ho napsal sám život. Velká, hrozná válka byla sice u konce, ale lidé nahoře i dole na zeměkouli byli stále daleko od míru, po kterém toužili.
Velké rány za sebou zanechala tato válka. Hodně synů, manželů a otců padlo nebo bylo nezvěstných, a bomby celé vesnice a města proměnily v suť a popel. Vládla velká bída. Všude chyběly potraviny, ošacení a mnoho jiného, co bylo nutně potřeba.
A do tohoto otlučeného, zničeného Německa byly namačkány miliony Němců z východních sousedních zemí. Přicházeli ze Slezska, které patřilo Polsku, ze Sudet, které byly opět Československou republikou. Noví vládcové tyto lidi vyvlastnili, vyhnali je z domů i statků a vyhnali je také z jejich rodné vlasti.
Tak se stalo, že se desetičlenná rodina – otec, matka, 7 dětí a starý, osamělý matčin bratr, ocitla zrovna ve vánoční době v malé vesnici ve Spessartu. Nákladní auto je tam dovezlo z blízkého uprchlického tábora. Několik ranců, v nichž měli uložený svůj skromný majetek, který si směli vzít s sebou z domova, bylo vyloženo na cestu. U nich stáli vystrašení, cizí lidé. Otec s matkou si pak ale dodali odvahy a zaklepali na dveře velkého selského domu, kde měli mít přiděleno několik malých pokojíků. Ale dveře byly zavřeny, nikdo neotevřel.
Občas se stalo, jako by se na jednom okně nepozorovaně pohnula záclona tak, jako by se někdo zevnitř pokoušel dívat ven na cestu. A skutečně! Byla to stará selka, která podezíravě zírala na skupinku lidí, kteří dřepěli na svých nuzných rancích před jejím domem a dožadovali se vstupu. Takový ksindl, jak je sama pro sebe pojmenovala, o kterém se neví, kdo je a odkud vlastně přišel. A proč byl pryč z domova? Tyto cizince, že by měla nechat ve svém domě? Kdo ví, co by se všechno mohlo stát. Nakonec by nás ještě okradli! „Ne,“ zde platí „zabraňte počátkům!“ A rozhodla se je do svého domu nepustit.
„Pozorují nás,“ řekl 12letý vyhládlý chlapec. „Řekni mami, to jsou zlí lidé, když nás nenechají ve svém domě. Mám z nich strach!“ „Ale dítě,“ mínila matka „oni nás zkrátka neznají. Já jim dokonce trochu rozumím. Snad bychom reagovali podobně. Snad z nás mají také strach. Tak jak nyní vypadáme a když vidí naše zavazadla, musí nás pokládat za cigány. A pak k tomu ještě tak velká rodina. Myslím, že musíme mít všichni navzájem hodně trpělivosti, abychom tu dobu překonali,“ řekla nakonec a konejšivě pohladila chlapce po jeho rozcuchané hřívě.
Byl to jeden z těch šedivých prosincových dnů, ve kterém se všechno potápělo v šedivých vlnách, kde noc padá dříve, než se vůbec pořádně rozjasnilo. Čím více se blížil večer, tím více se sněhové vločky mísily s jemným mrholením, které padalo celý den. Pomalu se v okolních domech rozsvěcovala světla. Okna, jedno po druhém se rozjasňovala, jen v domě, před kterým lidé, hladoví a promrzlí, rozrušeni seděli na svých rancích, se nic nepohlo. „Musíš něco podniknout“, řekla matka. „Jdi za starostou, ať nám pomůže, abychom mohli do domu, nebo ať dá vědět do tábora, aby nás zase vzali zpět. Za chvíli už přece bude tma a nemůžeme přes noc zůstat venku!“
„Ano“, řekl otec chvějícím se hlasem a šel. „Jdi se podívat, zda je kostel otevřen“, poprosila matka nejstarší dceru. Děvče spěchalo přes cestu a zmáčklo kliku u dveří. Chvála Bohu, bylo otevřeno! „Pojďte děti“, řekla matka, „jdeme do kostela. Tam nesněží a také tam bude tepleji. Počkáme tam na zprávu od tatínka.“ Pak vzala do náruče nejmladší dítě, byl to dvouletý chlapeček, těsně ho k sobě přitiskla a šla dovnitř kostela, následována ostatními dětmi. Byla tma, jen věčné světlo plápolalo před oltářem a dávalo úsporné světlo. Matka si sedla do lavice a děti to učinily po ní. „O, Bože,“ pomyslela si, „co jenom s námi bude?“ A srdce se jí sevřelo strachem a starostmi.
Ale klid a bezpečí, které vycházelo z malého světla, ji trochu utěšilo. Jak to bylo doma o tomto čase vždy krásné. Spolu se služkami uklidila velký dům odshora dolů. Voněl po čerstvých vánočkách a vánočním pečivu. Doma bylo teplo a útulno, a ona by si nikdy nebyla pomyslela, že by to jednou, téměř přes noc, mohlo být úplně jinak. Pak ji napadlo, jak tiše, temno a smutno muselo teď být v jejich prázdném domě. Zdali někdo nakrmil psa a kočky, nebo museli vyhladovět a zmrznout?
Otcův hlas ji vytrhl ze zadumání. „Pojďte,“ řekl, „policie byla právě u sedláka, můžeme hned dovnitř.“ „Děkuji, milý Bože,“ řekla matka plačtivým hlasem. „Věděla jsem, nám můžeš pomoci!“ Pak šli s dětmi na silnici k rancům a začali všechno nosit do domu. Stará paní s mrzutým obličejem stoupala po příkrých schodech nahoru a ukázala matce malé pokojíky, které byly určeny pro cizí lidi.
Ale byla tam ledová zima a naprostá tma, protože v těchto prostorách chybělo elektrické vedení. Uprchlický tábor jim sice přidělil sporák, ale neměli žádné dřevo ani uhlí. Matka prohrabala tašku a vytáhla napůl ohořelou svěcenou svíci, kterou si z domova vzala prozíravě „pro všechny případy“. Postavila ji na podlahu a zapálila. Pak děti začaly vybalovat peřiny z domova a kladly je na podlahu. „Jsou úplně mokré“, řeklo jedna z děvčat, ale matka mínila, že zase uschnou. Hlavní věc je, že máme alespoň střechu nad hlavou. Pak šla ještě jednou dolů na cestu, aby odnesla poslední ranec.
Tu k ní náhle přistoupila asi stejně stará žena z protějšího domu a pozvala ji a celou rodinu k sobě. Matka zpočátku pohnutím nenalezla slov, ale pak jí poděkovala a přivedla své milé. Tak došlo k tomu, že o něco později celá velká, úplně cizí rodina, seděla u stolu v osvětlené světnici. Nemohli to být žádní bohatí lidé, kteří je pozvali, to bylo vidět na první pohled.
Jednoduchý stůl, několik vetchých židlí různého původu, a také talíře byly každý jiný, stejně jako příbory. Ale protože lidé bez vlasti se už dávno naučili, že jen člověk se srdcem dobře vidí, cítili se v této světnici úžasně bezpečně. Byla podávána výborná vuřtová polévka s brambory. Kamna v rohu sálala vedrem, jak je ta dobrá žena rozehřála a kolem viselo mokré oblečení k uschnutí. Starý strýc, který si přivodil ošklivou bronchitidu a neustále kašlal, ležel už v teplé, čisté posteli. Pomalu byly hladové krky nasyceny a bylo jim teplo.
Nejenom zvenčí, ne, ale také zevnitř a probleskl paprsek naděje, že by také oni mohli mít zase někdy Vánoce. A vedle v kostele, kde už byly postaveny jesličky, ležel malý Ježíšek a usmíval se, neboť se právě dozvěděl, že to přece jenom nebylo tak úplně zbytečné, přijít do toho studeného, tmavého světa.
Tímto krátkým vánočním příběhem bych chtěla Vám a Vašim milým popřát krásný adventní čas a požehnané Vánoce. Nový rok začněte především ve zdraví.
Srdečně Vaše Julia
Vyňato z: Schulze-Kroiher, Maria, Je to tak potěšující, když stromy mluví (Hg. Sudetendeutsche Landmannschaft Bezirk Unterfranken), Gemünden 2005, S.127-131
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020 / No. 12 / str. 539 - 539
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _