Vánoční zvyklosti – právě tak bohaté na hlubokou vnitřní zbožnost jako na předkřesťanskou pověru – začaly již na svatého Martina, 11. listopadu. „Martin přijel na bílém koni“, říkalo se v Orlických horách, neboť v tuto dobu většinou pokryl vysoká hraniční pohoří sníh (Šumava, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Českomoravská vysočina a Jeseníky). Je příznačné, že právě rytířský sv. Martin, který si svůj plášť rozdělil se žebrákem, uvádí vánoční dobu, přinášející radost z obdarovávání. Mákem naplněné martinské rohlíčky a v bohatějších domácnostech martinská husa nesměly chybět.
Svatý Ondřej (30. listopadu) ukázal vdavekchtivým děvčatům jejich nastávající, když se vroucně modlily: „Deus, meus, st. Andreus / bože můj svatý Ondřeji, dej mi spatřit mého nejmilejšího.“ Také v kurníku musela být děvčata pozorná: „Kokrhá-li kohout, dostanu muže, kdáká-li slepice, nedostanu nikoho.“
Posílání světýlek po vodě, házení pantofle, tahání polen, měření plotu a j. vedly ke stejnému cíli, ale během času předal tento „osudový den“ (sv. Ondřej) své zvyklosti mnohonásobně Štědrému večeru nebo Silvestru. Jitřní mše – roráty s voskovými tyčinkami před modlícími, adventní věnec a adventní hry, pěstované v jednotlivých krajích Sudet vtiskly této předvánoční době určitý, charakteristický ráz. Třešňové větvičky, uříznuté na sv. Barboru rozkvetly v kuchyni na Vánoce, když nejstarší dcera / Haustochter měla mít příštího roku svatbu.
V Orlických horách v tom čase honily celé houfy divokého Necki (Mikuláše), jejich obludu - asi jako vzpomínku na dobu, kdy se s rámusem a křikem zaháněl hladový vlk ze statku. Nyní také nastal čas, kdy se ve světnicích postavily jesličky, které v naší otčině měly nejvyšší cenu a jako drahocennost se dědily z generace na generaci. V roce 1930 uspořádala Německá muzeální společnost v ČSR výstavu vánočních jesliček, na níž se ukázalo, jak krajinově rozdílné tyto Rajské zahrádky (?) / Paradiesgärtlein byly. V Krušných horách mnohdy visel od stropu „horský pavouk“ (?) / Bergsspinne, vyřezávaný korunový svícen / Kronleuchter, v jehož kapličce seděla Maria a Josef s Ježíškem. V této posvátné době se v některých místech ještě zpívaly tradiční staré vánoční koledy a v selských a hostinských jizbách (ne na jevištích) prováděly hry o Ježíškovi. Tak v r. 1907 ještě v Kunštátě / Kronstadt v Orlických horách „Erlitztalerská vánoční hra / Erlitztaler Weihnachtsspiel“. Tyto hry o jesličkách a pastýřích měly mnohdy svůj prapůvod v zemích, z nichž sudetští Němci pocházeli, tedy v Bavorsku, Frankách, Sasku, Duryňsku a Slezsku / Bayern, Franken, Sachsen, Thüringen und Schlesien.
Při rozžehnutí světla na Štědrý večer se muselo dbát na to, aby vlastní stín ukázal hlavu, jinak bylo neštěstí. Ozdobený, světélky osázený vánoční stromek byl doma poprvé rozsvícen na Štědrý večer a sešli se pod ním všichni členové rodiny. Na stůl přišlo sedmero, na mnoha místech devatero jídel, z čehož prosná kaše, jablkový závin, jablka, ořechy a ryba nesměly chybět. Zbytky jídla pak byly roztroušeny pod ovocné stromy, aby se tím zvýšila jejich úrodnost. V některých krajích, např. v okolí Svitav / Schönhengstgau se házel kousek vánoční štoly do vody v domácí studni, kousek do ohně, rozdrobený kousek do vzduchu, a tím se symbolicky naznačovala těsná spojitost se živly.
Také zvířata byla o Štědrém večeru lépe krmena, avšak nikdo nesměl o půlnoci beztrestně vstoupit do chléva, když zvířata mluvila lidskou řečí. Po nadílce se přešlo k předpovídání budoucnosti, pokud tyto zvyky nebyly přeloženy na Silvestra. Při zvedání talířů ležela pod nepřeklopeným talířem nebo šálkem mince, ždibek chleba, hřeben nebo kousek plátna, což představovalo bohatství, blaho, nemoc nebo smrt. Ze tvaru rozlitého olova se snažilo odhalit budoucnost, rovněž tak ze vzhledu dlouhé jablečné slupky hozené na zem. Rozlousknutý černý ořech, rozříznuté jablečné jadérko nebo tvar jaderníku do kříže u rozkrojeného jablka dávaly tušit neštěstí.
Vdavekchtivé děvče třáslo v zahradě jabloní a snažně prosilo: „O, milý nebeský Otče, každá kočka má svého kocoura, každá slepice má svého kohouta, ale já nemám žádného muže…“ Někde odměřovala děvčata zástěrou plot u zahrady, sudý počet znamenal svatbu, lichý počet znamenal posečkat. Náhodně se tahalo poleno z hromady dřeva: křivé poleno značilo křivého, rovné poleno pěkně urostlého muže. Jestliže pantofel hozený přes rameno ukázal svou špicí ke dveřím, opustila vdavekchtivá příštího roku dům.
Aby se i nejchudším dostalo radosti z Vánoc, stavěl se často na veřejném prostranství velký vánoční strom, a německé podpůrné spolky se staraly o to, aby také chudí a osamělí lidé měli své Vánoce. Následovala často daleká a obtížná cesta na půlnoční.
Se Štědrým dnem začalo „Dvanáct (nebo svatých) nocí“, v nichž se Divoký lovec s rachotem hnal vzduchem, jehož opět nacházíme v pověstech o Adamovi, o Rytíři bez hlavy, o Jezdci na bílém koni a jiných. Co se nám ve Dvanácti nocích zdá, vyplní se ve dvanácti měsících, a jejich počasí je určující pro celý rok, jak se doma říkalo. A kdo se narodil v údobí Dvanácti nocí (24. prosince až 6. ledna), uměl prorokovat.
Během vánoční doby se nesmělo na půdě věšet prádlo a stejně tak v den Mláďátek (Nevinných dětí 28. prosince) se nesmělo šít nebo stříhat nůžkami.
S pobožností k závěru roku dne 31. prosince odpoledne skončily církevní slavnosti roku. Silvestrovský večer se slavil s punčem a s předpověďmi, vedly se rozhovory vztahujícími se do minulosti a k budoucnosti, s bázní a s nadějí se vstupovalo do nového roku. Samozřejmě se na Nový rok muselo jíst vepřové maso, to zvíře připomínalo kance se zlatými štětinami našich předků a ten nám symbolicky připomínal naše zlaté prasátko. Kdo brzy ráno při cestě do kostela nejdříve potkal dítě nebo dokonce vběhl do cesty kominíkovi, mohl do nového roku hledět s klidem.
Vánoční obyčeje končily na svátek Tří králů. Podobně jako Sternsingeři v Bavorsku chodili u nás po vesnicí tři králové, zpívali své verše a požadovali dárky. Otec domu napsal svěcenou křídou počáteční písmena jmen králů a letopočet (19 K + M + B 71) na dveřní nadpraží a k jesličkám postavil figurky modlících se svatých Tří králů.
Na ten den ale děti odstrojily vánoční stromek a uzavřely tak symbolicky obyčeje celého okruhu vánočních svátků.
Josef Rotter
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020 / No. 12 / str. 496 - 498
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _