Karl Krätschmer, narozen v roce 1919 v Herčivaldu / Herzogwald, uveřejnil před mnoha lety v BL článek, který působivě líčí tradici velikonočních klapaček. Každoročně na Zelený čtvrtek, když naše kostelní zvony na znamení církevního smutku oněměly, začala pro nás, kluky školou povinné, doba klapání. Už předtím jsme vyhledali a vyzkoušeli své dřevěné klapačky. Cvičili jsme rytmus klapání: raz, dva, tři-čtyři-pět, a snažili se naučit to i ty mladší, kteří to chtěli také poprvé zkusit.
Naše klapačky sestávaly z ozvučného prkýnka z tvrdého dřeva a podlouhlé paličky, rovněž z tvrdého dřeva, která při správném kývavém pohybu svisle na prkýnko klepala a tím ho rozezvučela. Každá klapačka měla svůj vlastní zvuk, který záležel na tloušťce prkýnka a na druhu dřeva.
Prkýnko mělo uprostřed čtyřhranný otvor, sloužící k zasunutí dřevěného držadla, které se dalo uchopit oběma rukama. Prodloužené držadlo procházelo prkýnkem a tvořilo nad ním výstupek-vlastní prodloužení (asi 10-12 cm, pozn. překl.), v němž bylo kývavě uloženo rameno paličky. To umožňovalo kolmé kývání a údery paličky do prkýnka střídavě před a za výstupkem.
Když se kostelní zvony odmlčely, měla být obyvatelům naší vesnice klapáním připomenuta obvyklá doba modlení a čas k návštěvě kostela. Shromáždili jsme se na horním konci vesnice v „Woug-heisla“. Pochodovali jsme přesně vyrovnaní ve dvojřadu, a přitom radostně a hrdě mávali klapačkami. Většinou nás bylo 12 až 16 klapáčů. Při špatném počasí nás někdy bylo méně.
Pochod vedli dva ministranti, kteří byli za naši obecně prospěšnou činnost odpovědni. Dávali pozor na správný krok, aby ti menší na konci průvodu drželi krok s ostatními. Když některý z nich vypadl z rytmu, potom šel ministrant vedle něho, klapal, a tak mu pomohl najít zase správný krok a takt klapání. Když jsme došli k prvnímu kříži od Josefa Drössler-a, který stál u cesty, zastavili jsme. Sundali jsme čepice, poklekli a společně se modlili Otčenáš a Zdrávas Maria. Potom jsme si zase vzali klapačky a šli přes cestu, neboť šikmo naproti stál kříž Františka Benirschke-ho, před nímž jsme se rovněž tak pomodlili.
Další kříž, u něhož jsme odříkali společnou modlitbu, byl velký dřevěný kříž před naším kostelem. Tam jsme klečeli na velké břidlicové desce před křížem a na kamenných schodech před bránou na hřbitov. S modlitbou jsme se ještě zastavili u kříže Hugo Benirschke-ho a Körper-a, než jsme u silniční tabule svůj „klapermarš“ odklapali. Přitom jsme udělali kruh a mávali klapačkami tak silně a rychle, jak každý mohl. Lidé ve výše položených a vzdálenějších statcích nás také ještě mohli slyšet. Taky se někdy stalo, že při cestě domů, po které se každý mohl dát podle chuti, došlo k různostem názorů a ty nebyly rozhodnuty jen slovy. Klapačky, které nesloužily svému původnímu účelu, nezřídka rozhodly tak, že se jeden z účastníků dal na útěk.
Na Bílou sobotu dopoledne jsme klapali naposledy, odpoledne pak naše znovu probuzené zvony na kostele v plné síle zvěstovaly naši křesťanské obci Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Přitom velký zvon svým mocným basovým hlasem spolu s tóny ostatních zvonů vytvořil libozvučný slavnostní trojzvuk, takže tím naplnil celou naši vesnici, ztratil se teprve v dálce nad krajinou. Určitě nám nepřipadalo zatěžko své klapačky uklidit až do příštího roku.
Nám školákům příslušelo o Velkém postním týdnu nejen chodit klapat, když od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty zvony nevyzváněly, museli jsme si taky vyrobit krásný ohebný karabáč, abychom byli vyzbrojeni na pro nás veselou a výnosnou pomlázku (mrskut). Vyhledávali jsme si středně urostlé vrbové pruty a dávali přitom přednost žlutým prutům před zelenými, když jsme takové mohli najít. Pruty jsme řezali na stejnou délku asi 90 cm. Při pletení jsme si navzájem pomáhali. Nejprve se dvakrát svázaly 3 nebo 4 pruty na jejich tlustším konci. Za to se drželo. Dělali jsme troj- nebo čtyřnásobně spletené karabáče podle toho, kolik jsme měli prutů. Ty čtyřnásobné byly hezčí, ohebnější a lépe „táhly“ / lákaly. Připravené pruty jsme namočili do vody, aby zůstaly ohebné.
Na Velikonoční pondělí ráno jsme potom chodili v malých skupinkách po dvou až po pěti klucích po domech naší vesnice, o jejichž obyvatelích jsme předpokládali, že nás přivítají. Když jsme vstoupili, popřáli jsme dobré jitro, a ženám a děvčatům, která jsme uviděli, jsme karabáčem přiměřeně poklepali na zadek. Naše údery mohly být někdy i o něco důraznější, když nás některá vyprovokovala posměšným smíchem nebo jízlivými řečmi. Tu a tam se stalo, že některá dlouho spící, když zaslechla náš příchod, teprve vyskočila z postele. Museli jsme být hodně čilí, abychom mohli zasadit několik lehkých úderů, když ony pak jako vyplašené srny chtěly proběhnout kuchyní nebo chodbou, aby nám utekly. Jen váhavě jsme uposlechli výzvy, když nám paní domu řekla: „Děckám už trochu více nasekat, to vůbec neuškodí“ (v nářečí).
Díky tomu, že jsme tento zvyk udržovali, dostávali jsme od hospodyní velikonoční vajíčka nebo peníze, někdy také oboje. Když jsme už byli mládenci, schovávali jsme své karabáče stočené do kapsy kazajky. Na pomlázku jsme chodili jen k děvčatům, která nás pozvala. Jako uznání za to, že jsme pozvání přijali, jsme byli pohoštěni jedním nebo více kalíšky vaječného likéru nebo jiné velikonoční pálenky.
Karl Krätschmer
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2022 / Nr. 4 / str.157-160
Název článku v originále: OSTERBRÄUCHE IN DER HEIMAT – Ein Herzogwälder erinert sich
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _