Bylo to před 75 lety, na Květnou neděli roku 1946. Ve Městě Libavá / Stadt Liebau byl v tehdejším táboře RAD (Reichsarbeitsdienst – Říšská pracovní služba - pozn. překl.) sestaven první transport k tzv vysídlení. My, rodina mlynáře Rudolfa Losert-a, jsme byli tou dobou ještě asi 40 km daleko od Libavé v Litavě /Littau, malém městě na Hané na řece Moravě, kam jsme byli v říjnu 1945 nasazeni na nucené práce. Naše rodina sestávala ze 4 osob: Otec Rudolf (45), matka Frieda (42), bratr Herwig (16) a já (15). Dnes jsem ve věku 90 let jediný ještě žijící člen tehdejší rodiny.
Související obec: Město Libavá – Stadt Liebau
Ve Městě Libavá obdrželi moji prarodiče, bratr a dvě sestry mého otce dne 13. dubna vyzvání, aby se během 48 hodin připravili na vysídlení. Dostali jsme od nich zprávu: „Musíte ihned přijet domů, budeme vyhoštěni“. Náš zaměstnavatel, český majitel mlýna, nám v sobotu odpoledne, když už všechny úřady měly zavřeno, opatřil pomocí svých dobrých známých propustku. V neděli ráno, když jsme jako Němci nedostali na nádraží jízdenky, zorganizoval nákladní auto, které nás zavezlo do Libavé do sběrného místa RAD, kde byl právě přistaven poslední vůz transportu. Jen díky nasazení českého mlynáře se nám podařilo do transportu dostat.
„DĚKUJI VÁM, PANE VYMETAL!“ (česky v německém textu – pozn. překladatele).
Bylo to celkem 450 osob, z Města Libavá, Heroltovic / Herlsdorf a Smilova / Schmeil, které patřily do prvního transportu z našeho území. Byli jsme odváženi nákladními auty do sběrného tábora. O dva dny později se jelo na nádraží v Ondrášově nad Bystřicí / Andersdorf, kde jsme byli naloženi do dobytčích vagonů. V každém vagonu bylo 30 osob, všechna zavazadla a vědro pro nutnou potřebu. Vagony byly zvenku uzamčeny a potom začala celodenní jízda Čechami přes Prahu až na bavorské hranice. Konečná stanice byl Furt im Walde, kde jsme směli vystoupit, byli jsme dezinfikováni a dostali jsme teplé jídlo od bavorského Červeného kříže.
Na nádraží na hranici byly vyměněny lokomotivy německá za českou. Na další cestě bylo všechno jinak. Při jízdě jsme strhávali s oděvů přišitá „N“ (Němec – pozn. překl.) a vyhazovali je během jízdy z nyní již otevřených dveří vagonů. Byl to nepopsatelný pocit „být svobodný, nemít strach“. Svoboda je jedním z nejvyšších statků člověka, to se mi až do dnešního dne hluboce vrylo do paměti.
V roce 1945/1946 jsme prožili všechny stupně (ne)svobody. V r. 1945 jsme byli vydáni Čechům na milost. Všechny zločiny, které Češi od roku 1938 do října 1945 na Němcích spáchali, byly na základě zákona o amnestii beztrestné. Asi 200 tisíc Sudetských Němců zaplatilo tuto dobu životem. Potom jsme byli až do vysídlení nesvobodní. Němci nesměli vlastnit žádný majetek, byli vždy a všude nasazováni na nucené práce a nesměli navštěvovat žádné školy. Nyní však jsme byli svobodní.
Další jízda Německem byla velmi bohatá na rozdíly. Dveře vagonu jsme mohli kdykoliv otevřít a pustit dovnitř čerstvý vzduch. Slunce svítilo a příroda se ukazovala v nejkrásnější jarní zeleni. Zdánlivá idyla však byla stále přerušována, když jsme projížděli bombami zničenými městy. Norimberk, Schweinfurt, Aschaffenburg, Frankfurt. Ruiny, ruiny, ruiny!
Na Velikonoční pondělí jsme dorazili do našeho cíle: Burg im Dillkreis.
Ve zničeném Německu se nám v prvních letech také vedlo velmi špatně. Bída, hlad a strádání byly na denním pořádku. Ale byli jsme svobodní! Prací a pílí získali jsme my, noví občané. Proti počáteční – mnohdy i déle trvající – nedůvěře zdejších obyvatel brzy respekt a uznání. Přivedli jsme to k majetku a blahobytu a jsme dnes plně a zcela integrováni v nové domovině. Ing Ferdinand Bahner ve své kronice „Domovská kniha Města Libavé“ píše: V 10 transportech bylo odsunuto celkem 2.155 osob a rozděleno do 9 různých okresů po Západním Německu. Dnes, 75 let po vyhoštění je už jen málo žijících svědků z roku 1946, kteří mají opravdově prožité vzpomínky na naši starou vlast v Sudetech, ve které naši předkové po dlouhých 700 let žili, milovali, ženili a vdávali se, stavěli, pracovali, radovali se, slavili, trpěli a modlili se, umírali a byli pochováváni. Ze hřbitova, jejich posledního místa odpočinku, není ve Městě Libavá už k vidění nic, co by připomínalo bývalé obyvatele.
Návštěvy generace dětí a vnuků ve vlasti jejich předků jsou důležité, dokud jsou zde ještě svědci, kteří s nimi mohou jezdit na vzpomínkové cesty na Severní Moravu. A to už nebude dlouho možné. Potom budou vzpomínky na původ jejich předků podávány již jen z vyprávění, a i ty vzpomínky budou stále více blednout. Využijme proto čas! Kdo ví, jestli za 25 roků, ke stému výročí našeho vyhnání, bude ještě vycházet Bärner Ländchen, a zda bude vůbec ještě někdo na toto výročí vzpomínat.
Erich Losert
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021 / No. 4 / str. 196 - 197
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _