Na masopustní doby vzpomíná Adolf Irmler.
Související obec: Stará Voda – Altwasser
Doma ve staré vlasti se stávalo, že začátkem února bývaly pořádné sněhové vánice.
Všichni proto věděli, že se v té době dá dobře slavit, protože se nezamešká moc práce. Co se především muselo slavit, bylo masopustní úterý. Tkalci už v pondělí neměli do práce chuť, pro dřevorubce bylo v lese hodně sněhu a svážeči dřeva a sedláci si svůj čas mohli přizpůsobit. V mládeži se nahromadilo hodně bujnosti a tady byla příležitost se vydovádět. Při „nóbl“ plesech, hasičských, sportovních a jiných spolkových plesech šlo o to, trochu se ukázat. Tehdy se ještě více hledělo na vlastní renomé. Tady chtěla každá žena ostatní ženy předčít krásou, oblečením a elegancí, a také kavalíři museli být upraveni. Vysoké límce, manžety, špendlíky do kravat a bílé rukavice k tomu patřily. Mladé dámy měly většinou gardedámy, protože se jim, stejně jako dnes, o nic více nedalo věřit. Ale tak už to kdysi bylo, a proto se té krátké příležitosti muselo využít, jednou se pořádně vyyřádit.
Adolf Irmler
_ _ _ _ _
V Dünseifen a Staré Vodě měli na masopustní úterý tzv. dělbu práce.
V Suché Rudné se už v půl desáté dopoledne začalo s „HOHNDERSCHLON“em. Tak byl vybrán král pošklebků (?) (Hohnkönig) který potom celý den při vaření masopustní polévky (Hohnsupp) v hospodě vládl. K vylepšení polévky sbíralo už v pondělí několik masopustních šašků po vesnici slaninu, vajíčka a uzené maso, a z toho pak vařila uhlířka prvotřídní masopustní polévku (Hohnsupp). Před tím však musel přijít statný kohout o život. Jeho hlava byla přibita na prkno a potom se před hospodou do ní měl strefit cepem jeden muž se zavázanýma očima. Muž s prknem běhal s ustavičným kokrháním dokola a jeden po druhém pak zkoušeli štěstí, se do hlavy strefit. Přirozeně se při tom trochu pomáhalo osudu, protože všichni chtěli mít silného kohoutího krále. Ten potom mohl při následných „TEIFLEREIEN“ (čertovinách?) udávat tón. Můžeme si domyslit, že se všichni při tom všichni dosti posilovali. Komu to ještě nestačilo, šel večer do Staré Vody do Lindenhofu. Tam se s velkým povykem slavilo pochování basy. Hudba byla většinou domácí.
_ _ _ _ _
Domácí kapela v Lindenhofu.
Ta sestávala ze tří synů hospodského: Huga, Franze a Rudla, a ještě zetě Webera Rudla. Přirozeně nesměl chybět ani Lex, který vždy hrál policajta, ale nakonec většinou skončil jako masopustní mrtvola tažená v korytě na paření prasete. Hospodská byla ráda, když společnost byla k ránu pryč z domu. Potom obvykle řekla: „Na, ihr seid oba weda unnetz gewasst“. Cesta domů byla dobrá nebo špatná, podle počasí. Nejlepší bylo, když všichni zůstali pohromadě. Pak se mohlo těm, kteří se octli v hlubokém sněhu, pomoci zase na cestu. Ale když ve dne tálo pak bylo v noci hodně zledovatělých, kluzkých míst. Opatrní měli s sebou přezutí. Když na to dnes člověk vzpomíná, jak to vlastně mohli všechno vydržet? A co to byli vlastně za milí lidé, jak staří, tak mladí, s nimiž se dalo udělat tolik legrace.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ No. 2/ str. 46
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _