V současné době je praní prádla skoro dětská hra. To máte pračku se ždímačkou a sušičkou, mandl nebo elektrickou žehličku. Nic z toho v Dětřichově nad Bystřicí / Dittersdorf ještě nebylo.
Přístroje musely být nejprve vynalezeny. Dá se říct, že v den prádla vykonávaly pilné ženy těžkou práci. Nejdříve bylo prádlo, většinou přes noc, změkčeno prostředkem Henko (Bleichsoda-prostředek na změkčení vody). Příští ráno se prádlo vyždímalo a rozdělilo na bílé a barevné, ve velkém prádelním hrnci se s pracím práškem zahřívalo, jak se říkalo vařilo. Následné ždímání vyžadovalo hodně síly, neboť všechno se dělalo ručně. Klouby na rukou se při tom obzvlášť namáhaly.
Nyní došlo k vlastnímu praní v neckách (Waschtrog – podlouhlá, hranatá, dřevěná vana). Tenkrát už byl Persil. Každý jednotlivý kus prádla se drhnul na valše (Wäscherumpel = vlnitý plech nebo dřevěná deska s drážkami, upevněná v dřevěném rámu - pozn. překl.). Když byl kus zvlášť špinavý, byl dodatečně potřen kostkou mýdla, vydrhnut kartáčem a znovu přeprán na valše. Prádlo bylo znovu vyždímáno a pak, čisté, vymácháno.
Moje matka nosila prádlo k máchání vždy k blízkému potoku Seifenbach, k místu, kde potok protékal pod železničním mostem. Cesta přes louku byla podryta ondatrami a člověku to připadalo, že chodí po odpružené zemi. Já jsem vždy vymáchal kapesník, který jsem pravidelně pustil a matka musela běžet, aby ho z vody vylovila. Voda v potoce Seifenu byla tak čistá, že se v ní dokonce proháněli pstruzi.
Znovu vyždímané prádlo se věšelo k uschnutí na prádelní šňůru. Bílé prádlo přišlo k bělení na trávník (Rasenbleiche). Toto místo bylo mimo oplocený dvůr, na začátku cesty, která vedla od strážního domku podél železniční tratě až k Hausotter-u. Obvykle předešlého dne posekal otec trávník kosou. Na vysekané místo se rozprostřelo bílé prádlo. Muselo se častěji pokropit vodou z konve a také občas obrátit. Tímto způsobem slunce prádlo vybělilo zcela bez jakýchkoli přísad. Ačkoliv měly naše slepice volný výběh, nikdy nám prádlo nepoťapaly a kozy se na tomto vysekaném místě nesměly pást.
V zimě se bělení na trávníku nekonalo, prádlo šlo jenom na šňůru. Když pak během několika pár minut zmrzlo a bylo tvrdé jako prkno, muselo se při snímání ze šňůry dávat pozor, neboť při neopatrném zacházení by se úplně polámalo. Existuje olejomalba malíře Maxe Liebermann-a z roku 1882, která se jmenuje „Rasenbleiche“ / Bělení na trávníku. Když se na ten obrázek podívám, jsem hned v Dětřichově a vidím svou matku, jak konví kropí prádlo.
Žehlení byla samostatná procedura. Žehlička byla dutá a bylo v ní místo na „Stogl“ (tvarovaný kus železa). Žehličky byly různých tvarů a tím také stogle byly různě tvarované. Proto měla každá žehlička svůj vlastní stogl. Na ohni se stogl rozžhavil a pak se musel dopravit do žehličky. K tomu měl stogl otvor. Pomocí pohrabáče, který se vstrčil do otvoru, se rozžhavený stogl zasunul do žehličky. Vyžadovalo to velkou šikovnost a nejvyšší opatrnost.
Moje sestra Paula byla švadlena a byla nucena hodně žehlit. K tomu měla žehlicí prkno a dřevěné rameno na rukávy. Potřebovala dva stogle. Zatímco s jedním žehlila, ten druhý jí matka nechala rozžhavit. K tomu byl zapotřebí stále oheň, také v létě, když už bylo docela horko. Přirozeně, že zde nebyla nastavena žádná teplota, znamenalo to dávat pozor, aby se žehlená část nepřipálila. Moje sestra proto žehlila přes vlhkou útěrku. Pak to krásně zasyčelo a mně se to velmi líbilo. Když bylo prádlo příliš suché, trochu se pokropilo vodou. Tak se mohla pomačkaná místa na látce lehčeji vyhladit.
Vyžehlené prádlo, jemně poskládané, přišlo do prádelníku. Občas jsem mohl žehlit kapesníky, ale jenom pod dozorem a když už byla žehlička téměř studená. Vzpomínám si, že části oblečení, které se nemohly prát (např. pláště), ty, když byly zašpiněné, se čistily zředěnou čpavkovou vodou s pomocí hadříku a kartáče na šaty.
Můj bratr byl jednou u toho, když se čistily jeho kalhoty a naše kočka Minka měla ve zvyku otírat se mu o nohy, což ho velmi rušilo. Minka si prý jen jednou čichla k hadříku, napuštěném čpavkovou vodou. Zaprskala a zmizela. Vím ještě, že jsem v zásuvce komody objevil pozůstatek starých časů, pár tuhých manžet a tuhý bílý límec, nazývaný také „otcovrah“, který se připínal na košili bez límce, ale obojí se už neužívalo.
Praní prádla zabralo tenkrát celý den a dnes pere a ždímá pračka a vy se přitom můžete věnovat jiným činnostem.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2023/ No.2/ str. 70-71
Autor: Hermann Tögel
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _