Milí obyvatelé Mrskles / Nirklowitz, Chtěl bych vám zprostředkovat autentickou zprávu dobové svědkyně Mathilde Polzer-ové, nar.1875, kterou sepsala během válečných let. Použila sütterlinské písmo (kurent), které přeložila Hedwig Schilling-ová, roz. Hühnel-ová (Polzer). Zážitky ze života Mathilde Polzer-ové od roku 1939 zprostředkoval Hermann Köhler.
Moje zážitky od roku 1939
Dne 12. prosince 1939 byl povolán můj syn Rudi. Otec byl už nemocný, neschopný práce, já 66 let.V březnu 1940 je poslán do války ve Francii. Byly to vzrušující týdny. Dlouho od něj žádné psaní. Konečně psaní, že se díky Bohu dostal odtud zdráv. S otcem to šlo stále hůře. V říjnu je Rudi poslán na neurčitý čas na dovolenou a pak od 10. ledna opět povolán. Až do května byl v Horním Slezsku a pak šel znovu do Francie hlídat pobřeží. Do té doby by to docela šlo, i když práce pro nás byla těžká. V listopadu 1941 byl naposledy na dovolené.
Kdo by si tenkrát pomyslel, že to bude naposledy. Po vánočních svátečních dnech psal, že Vánoce ještě strávili ve Francii. Psal také, že se všude bude slavit Julfest (zimní slunovrat) a zpívat „Tichá noc, svatá noc“, a oni že jsou už připraveni k pochodu do Ruska. Byly to smutné Vánoce. Kdo by si pomyslel, co přijde teď. 10. ledna 1942 jsme dostali pohled z Ruska, jen chvatně napsaného : „Nyní jsme už pár dní v Rusku“ a to byla jeho poslední zpráva. Posílali jsme balík s jídlem a teplými věcmi a hodně dopisů, ale nedostali jsme už
žádnou odpověď.To byly ošklivé dny plné strachu a čekání. Kourschil a Franz Hühnel pak konečně napsali, ale Rudi ne. Pak již přišly zprávy, že jeho kamarádi z té samé jednotky padli: Michel z Hluboček / Hombok, Baumgärtner z Mariánského Údolí / Marienthal, Max Wagner z Nové Vésky / Neudörfel, Hans Lossert z Velké Střelné / Gross Waltersdorf a ještě mnoho dalších.To hrozném čekání na pošťáka se nedá popsat.
S otcem je stále hůře. Doktor říká: „Vápenatění cév a mozku“. Někdo si tím musel projít, jinak se to nedá pochopit, taková nemoc. Pak přichází s nadějí a čekáním 29. leden. Otec vychází brzy z pokoje, nic neříká a ukazuje jen rukou na lavici. Vezmu ho do náruče a v tomtéž okamžiku je mrtvý. "Mrtvička,“ řekl doktor. Tak to ještě k tomu. Hned jsme Rudimu poslali telegram, ale nedostali jsme žádnou odpověď a ani od jeho jednotky. Na počátku března se objevují fámy, že Rudi je v jednom lazaretu ve Vídni. Popsat to vzrušení je nemožné. To by znamenalo, jak napsal jeden z Velké Bystřice / Gross Wisternitz, že mu kvůli omrznutí byly odebrány obě končetiny. V tuto noc jsem si myslela, že přijdu o rozum. Neustále jsem ho viděla před sebou bez nohou, až se po dlouhé době zjišťování ukázalo, že to byl omyl. A stále ještě žádné zprávy. Nyní by už mohlo dojít k nejhoršímu. Vždycky jsem si myslela, že kdyby tudy měl dnes zase projít pošťák, pak bych se té zprávy děsila.
Tak přišel za hrozného očekávání duben. Stále jsem se modlila, aby mi to pánbůh dal vydržet, ať přijde cokoliv. Lidé začali nejednoznačně mluvit a vyhýbali se nám a my jsme 2 nic netušili. Konečně to muselo ven. Matka Franze Hühnela přišla k Riči a Riči se jí ptala : „Nepíše Franz také něco o Rudim?,“ a ona začíná plakat a říká: „O ano, píše něco, přečti si to sama,“ a ona četla: "Je mi velice líto Polzerových, ale Rudi nebude už nikdy psát, padl v bitvě."
To byl první díl, pokračování příště.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2021/ No.12/ str. 566-567
Autor: Hermann Köhler
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _