Heřmánky (Herrnsdorf, Hermsdorf) a Skelná huť (Glashütte). Historie filiální kaple sv. Anny a osud církevního majetku.
Související obec: Heřmánky - Hermsdorf
První písemná zmínka o obci je údajně z roku 1394. Poprvé se ve svých dějinách připomíná jako pustá k roku 1538, kdy se nazývala Heřmansko. V roce 1711 obnovené Heřmánky patřily již do potštátské farnosti, duchovní správa byla tedy vykonávána z Potštátu (farní kostel sv. Bartoloměje) a jen ve výjimečných případech z Budišova nad Budišovkou. Poštou obec patřila od roku 1868 do obvodu potštátské pošty, později k čermenské poště.
Až do roku 1923 byla obec osadou Boškova, o rok později se ustálil její název a obec se nadále jmenovala Heřmánky. V roce 1930 měly Heřmánky 120 obyvatel a v roce 1945 128 obyvatel vesměs německé národnosti. Heřmánky, rozkládající se v údolí potoka Veličky, severozápadně od Potštátu, byly nejmenší obcí, která se měla stát součástí nově vznikajícího vojenského prostoru nazvaného Vojenský výcvikový tábor Moravský Beroun. Jeho základem se, jak rozhodla vláda na svém zasedání 17. září 1946, stala 15. října 1946 část moravsko-berounského okresu.
Heřmánky patřily do okresu hranického, snad i proto se olomoucká konzistoř domnívala, že vystěhovány nebudou a církevní majetek bude zachován. Ovšem v roce 1947 již v konzistorním seznamu obcí, které jsou nebo mají být vysídleny, Heřmánky nechyběly. Součástí tohoto seznamu byla právě jména provisorů pověřených správou vysídlené nebo částečně vysídlené farnosti – Heřmánky byly přiděleny P. Rudolfu Weintrittovi, tehdejšímu potštátskému faráři.6) Přesun církevního majetku z Libavska do vnitrozemí nastal živelně, konzistoř si nad transferem alespoň vynutila dohled. V polovině roku 1949 (16. června) vyšel a zároveň vstoupil v platnost zákon 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, na který navazovala zpráva ministerstva vnitra, která do nového vojenského újezdu nazvaného Vojenský újezd Libavá zahrnovala mimo jiné celé území Heřmánek. K 1. září 1950 byly odepsány nemovitosti v Heřmánkách, zapsané v potštátské pozemkové knize. Okresní soud v Hranicích však přijal tuto informaci až 26. května 1952.
Téměř uprostřed obce na prostorné obdélné návsi stála k severu orientovaná kaple sv. Anny a před ní vysoký dřevěný kříž s plechovým Kristem a Bolestnou P. Marií u jeho nohou. Přes cestu vlevo od kaple (ve směru z Čermné do Potštátu) byla budova obecné školy č.p. 20. Nevelká kaple byla postavena roku 1928 na téměř čtvercovém půdorysu, s hladkou fasádou a pravděpodobně pravoúhle ukončeným kněžištěm. Sedlová (nad kněžištěm zvalbená) střecha nesla nepoměrně vysokou hranolovou věžičku (se čtyřmi prolomenými otvory, zvonově ukončenou, s makovicí a křížem) posazenou za štítem. Ten byl mírně prohnutý, neomítnutý a opatřený stejně jako boční zdi polokruhově zakončeným oknem. Ve fasádě nažloutlé barvy byla okna i dveře lemována bílým štukovým ostěním, nad dveřmi byl štukový půloblouk. Krytinu střechy tvořila břidlice, jak bývalo v kraji zvykem, i když památkový úřad v Brně určil krytinu jinou. Stěny věže byly pokryty šindelem a její helmice snad plechem. Do kaple se vstupovalo podvěžím, před vchodem byly dva schodišťové stupně. Dveře byly v horní polovině prosklené a opatřené kovovou mříží. Kaple byla majetkem obce, vybavení patřilo římskokatolické církvi.
Plán na stavbu kaple vypracoval v květnu roku 1928 Adolf Schindler, projekt byl schválen 23. srpna 1928. Jednalo se skutečně o nevelkou stavbu, šířka kaple byla asi čtyři metry, uvnitř tři metry, výška zdí v interiéru tři metry, výška celé stavby bez kříže 7,80 metru. Ing. Stanislav Sochor, rada správní osvětové služby Státního památkového úřadu pro Moravu a Slezsko v Brně, sdělil 28. června 1928 obecní radě v Heřmánkách, že na předloženém plánu byly památkovým úřadem opraveny nevkusné tvary oken a zjednodušeno orámování vstupních dveří. Tím měla stavba získat „na klidném vzhledu“. Jako krytina byla doporučena hladká pálená taška. K žádosti o povolení stavby se 13. července 1928 vyjádřila Okresní politická správa v Hranicích: „Předložené plány vyhovují a mohou sloužiti na podklad komisionelního jednání dle ust. § 137 moravského stavebního řádu, ke komisionelnímu jednání navrhuje se den 20. červenec 1928 o 4 hod. odpolední (případně též dne 28. 7. 1928 o 4. hod. odpolední).“ V protokolu sepsaném 23 července 1928 stojí: „Obec Heřmánky hodlá dle předloženého plánu postaviti kapli na pozemku parc. čís. 18/6 a 18/7. Pozemek slouží zatím na pastvinu a patří rolníku Adolfu Königovi čís. 12 a Josefu Schiftnerovi čís. 11 v Heřmánkách. Majitelé těchto pozemků věnují bezplatně potřebnou plochu pozemku pro stavbu. Knihovní pořádek provede obec svým nákladem. Kaple bude zděná a taškami krytá. Půdorysná plocha vnitřního prostoru obnáší 4.50 x 3.00 m, což pro počet obyvatelstva obce (100 osob) úplně stačí. Kaple má býti vzdálena od sousedního domu čísl. 7 12.00 m a od obecní cesty 26 m.
Proti stavbě nebyly předneseny žádné námitky a může býti tudíž provedena za těchto podmínek:
1) Stavba budiž provedena dle předloženého a státní pam. úřadem opraveného plánu a dodržení předpisů moravského stavebního řádu.
2) Základy buďtež položeny nejméně 1.00 m pod terén a pod podlahou buďtež proti zemní vlhkosti izolovány.
3) Předložené stupně buďtež nejméně 30 cm široké a nejvýš 16 cm vysoké.
4) Střecha budiž opatřena okapními žlaby.
5) Doporučuje se věž opatřiti hromosvodem. 6) Projektované umístění kaple budiž dodrženo.
7) Potřebná plocha pozemku pro kapli budiž zajištěná a to kolem budovy o šířce alespoň 1.50 m, před budovou v hloubce 6.00 a 2.00 m široký přístup od obecní cesty.
8) Střecha budiž zakryta taška
9) Udržování kaple a její správa přísluší obci Heřmánkám. Voda okapní budiž neškodně pro sousedy odváděna.“ Interiér kaple rekonstruujeme z dochované fotografie. Dřevěný oltář pořízený v době stavby kaple byl nahoře ukončen křížem, před oltářem visela lampa s věčným světlem, za ním z obou jeho stran barvotiskové obrazy (litografie) Panny Marie a Pána Ježíše. Kříž (pohřební, procesní) měl své místo u první lavice zprava. Lavice se do kaple vešly ve dvou řadách. Jaký zvonek byl zavěšen do věžičky, nevíme. Když 6. července 1946 vyhořel potštátský kostel Nanebevzetí Panny Marie (tzv. horní), byl do jeho nové sanktusové věžičky zavěšen zvon z tehdy již zrušené kaple v Heřmánkách.9) Z heřmánské kaple a z větší části ze zrušeného farního kostela sv. Kateřiny Alexandrijské v Milovanech také
pocházela část břidlice, která byla na opravu požárem zničené střechy použita. V rámci očekávaného záboru Heřmánek do vojenského prostoru se řešil i případný transfer kostelního inventáře. Z korespondence uložené na olomouckém arcibiskupství víme, že již 18. listopadu 1946 psal P. Vladimír Bednařík,farář z Hustopečí nad Bečvou, kam byla přifařena Poruba, konzistoři: „V kapli obce Heřmánky, fara Potštát, zůstaly menší zelené korouhve, o něž se uchází obec Poruba pro svou kapli. Poněvadž obě tyto obce (tj. Čermná na Moravě a Heřmánky) budou srovnány se zemí a v kapli v Porubě těchto věcí potřebují … žádá zdvořile podepsaný jménem farníků v Porubě, aby Nejd. konz. vydala laskavě povolení k odebrání těchto předmětů bohoslužebných zmíněnému účelu.“ Proto také konzistoř sdělovala 21. listopadu 1947 farnímu úřadu v Hustopečích nad Bečvou svůj souhlas k transferu předmětů určených do kaple v Porubě, třebaže v přípisu mj. také uvedla, že „obec Heřmánky vystěhována asi nebude. Kdyby se tak však skutečně stalo, můžete se souhlasem FÚ v Potštátě převézti inventář tamní kaple do Poruby“. V Porubě je kaple Sv. Rodiny. Z posledního dokumentu vyplývá, že P. V. Bednařík nesplnil svou povinnost a nenahlásil, které předměty a odkud přivezl. Proto ho konzistoř 29. dubna 1947 upomínala o dodání seznamu a o vrácení povolení k převzetí těchto předmětů. Výsledek není znám. A takto neurčitě také končí zpráva o filiální kapli sv. Anny v Heřmánkách, která spolu se zástavbou zanikla v rámci vojenských akcí.
Skelná huť u Heřmánek (Glashütte) Do potštátské farnosti patřila i Skelná huť (i se samotami), vzdálená více jak dva kilometry od Heřmánek. Její počátek se datuje k roku 1821, kdy tam byla zřízena sklárna. Obyvatele tvořili skláři se svými rodinami. Ještě v polovině 19. století patřila osada k Boškovu, od roku 1910 již k Heřmánkám. Tehdy měla devět domů včetně sklárny, která produkovala běžné sklářské zboží, v osmdesátých letech 19. století se zde na export vyráběly sifonové láhve. Tehdy již byl majitelem závodu Leopold Eugen Reich z Krásna u Valašského Meziříčí, firma nesla název Leopold Reich u. Söhne, Glasfabrik, Bodenstadt.Sklárna ovšem svou výrobu v roce 1908 ukončila. Jejím novým majitelem se stal Jan Netroufal, výroba obnovena však již nebyla. Netroufal nakonec devastovaný areál prodal potštátskému hraběti Zikmundovi Desfours-Walderode. Ten nechal své sestře MUDr. Marii Desfours-Walderode postavit ve Skelné huti vilu. Ona ji pak pronajímala sokolům z Lipníku nad Bečvou pro letní rekreaci. Vila byla stejně jako i ostatní objekty po vzniku vojenského prostoru demolována.Posledních šest rodin žilo ve Skelné huti ještě po odsunu německých obyvatel.
Nyní Skelnou huť připomíná pouze vodní nádrž, jejíž výlov se koná každoročně na podzim. Nabízejí se kapři, líni, amuři, tolstolobici, štiky, candáti, karasi, perlíni, plotice a cejni. Závěr O křížích v Heřmánkách a Skelné huti nemáme zpráv, vyjma dřevěného kříže u kaple sv. Anny v Heřmánkách. Tyto památky nejsou vyznačeny ani např. na mapě vydané Vojenským zeměpisným ústavem v Praze v roce 1931. Obvyklý soupis duchovních správců se zde neuvádí, jde o filiální kapli. Takovýto přehled pro Potštát sestavil PhDr. Ivan Krška (2007).
Pověsti týkající se Heřmánek či jejich osady Skelná huť sebral a vydal Franz Götz.
_ _ _
Zdroj:
KREJČOVÁ, Jana. Heřmánky a Skelná huť. Historie filiální kaple sv. Anny a osud církevního majetku. Poodří. 2009, čís. 4.
_ _ _
