Obraz větrného mlýna v Nepřívazích od Karla Tomana
Související obec: Nepřívaz – Epperswagen
Zatímco z četných dřevěných větrných mlýnů beraního typu na Libavsku nezbylo nic a ty vodní jsou v troskách, jeden větřák holandského typu dosud stojí ve Městě Libavá. Tento věžovitý typ mlýna je v českých zemích doložen až od 18. stol., přičemž ten libavský pochází ze třetí čtvrtiny 19. století. Jeho ruina unikla v devadesátých letech demolici, byla armádou rekonstruována (1996−1997) a péčí spolku Lubavia dostala roku 2017 novou břidlicovou střechu. Pod ní sídlí malé muzeum s půdními a jinými nálezy, které připomíná předválečné časy. O historii mlýna se mohou návštěvníci dozvědět více na nové naučné tabuli před vchodem, kterou zde umístil rovněž spolek Lubavia.
Dohromady byly takové mlýny na území vojenského újezdu jen tři, vedle Libavé ještě ve Smilově a Nepřívazi. Budova nepřívazského mlýna stála ještě v 60. letech, než podlehla náporu cvičících armád. Stavba zanikla stejně jako celá vesnice. Místy, kde stála, dnes vede tanková cesta. Podobně jako v případě jestřabského větřáku byl ten nepřívazský situován nad vsí ve výšce 605 m n.m., na okraji náhorní plošiny, jak napovídá hustota vrstevnic.
Vedle starých fotografií se dochovalo jeho zpodobení rukou umělce, kterým byl malíř Karel Toman. Jedná se o kombinovanou techniku (kresba perem a akvarel na papíře), která byla autorem datovaná a lokalizovaná do roku 1935 v Nepřívazi.
Umělec Karel Toman
Karel Toman byl autor s velmi rozšířeným příjmením, má jmenovce ve světě literatury i výtvarného umění. Jen malíři stejného jména se vyskytují ještě dva. Nový slovník československých výtvarných umělců (od historiků P. Tomana a P. H. Tomana) se o něm zmiňuje pouhými čtyřmi řádky. Naštěstí je zde záslužné dílo Josefa Dolívky (sic) Výtvarníci prostějovského regionu z roku 2007, díky kterému je naše znalost Tomanova životopisu o něco košatější. Narodil se roku 1889 v Příboře, kde začal také chodit do školy. Od svých osmi let žil již v Prostějově, ale krajina dětství mu utkvěla v paměti a později se z Hané do Pobeskydí a na Valašsko vracel pro inspiraci. Víme, že v Praze vstoupil do kláštera Milosrdných bratří a ve službách řádu pobýval ve Valticích a Lednici. Dva roky prožil v Gorici na dnešní slovinsko-italské hranici, kde pilně maloval podporován tamním převorem. Roku 1913 řád opustil a během světové války sloužil ve vojenské nemocnici ve Valašském Meziříčí. Zde se často stýkal se svým vrstevníkem, malířem Augustinem Mervartem, rodákem z Krásna nad Bečvou, který podobně jako Toman přišel na Hanou (slavnostní sál s jeho krajinami na přerovském zámku nese jeho jméno). Od Mervarta se naučil novým technikám malby. Spojoval je stejný věk i zájem o krajinomalbu. Toman podnikl delší malířské cesty přes Slovensko na Zakarpatskou Ukrajinu a do Alp. Vedle kreseb, akvarelů se věnoval i grafice a vytvářel dřevoryty, linoryty, exlibris, návrhy plakátů a ilustrace pro časopisy. Tvorba Karla Tomana je dodnes velmi populární a aukčně vyhledávaná.
Tomanovo podání mlýna
Krajina se stopami člověka je oblíbeným námětem Tomanových obrazů. Člověk je na nich přítomen nepřímo, nejčastěji prostřednictvím lidové architektury podobně jako např. u Bohumíra Jaroňka. Také styl Adolfa Kašpara má k Tomanovu blízko.
Obydlí mlynáře Alberta Grögera v Nepřívazi č.p. 61 je na díle o rozměrech 26,5 x 37,5 cm podáno dosti věrně. Složitá dispozice je známá z fotografií a její půdorys je dobře vidět i na katastrální mapě. Samotný mlýn je ovšem pojednán spíše romanticky a s předlohou má pramálo společného co do objemu, tvaru i proporcí. Je obtížné vysvětlit, co autora vedlo k takové míře licence.
Zarážející je dále způsob, jakým je zpodobena horská krajina Oderských vrchů v pozadí. Spíše než reliéfu plošin a široce zaoblených hřbetů Libavska odpovídá charakterem zvrásněnému povrchu západních Karpat, jaký známe z Valašska.
Při hledání na webu jsem narazil na téměř stejnou kresbu jiné barevnosti, kterou ovšem Toman opatřil jiným popisem. Letopočet ani popis nejsou pro malé rozlišení čitelné.
Malíř na cestách
Soudě podle datace Tomanových děl dostupných na webu, byl malíř čilým turistou. Během třicátých let podnikal výpravy se zastávkami na malování. Např. roku 1933 kreslil Velký Choč, roku 1935 mlýn v Nepřívazi i Gerlachovský štít v Tatrách, roku 1937 Slavkovský štít. V roce 1938 se na nějakou dobu ubytoval v Barochově lékárně v Dřevohosticích, odkud vyrážel do Hostýnských vrchů a Beskyd. Účet za ubytování vyrovnal svými obrázky se zákoutími Dřevohostic. Obec je před pár lety vykoupila od potomků pana lékárníka a získala 22 děl (datovaných do let 1936−38) s dobovou podobou dominant obce, které jsou dnes k k vidění na radnici a v zámku.
Kdy a kde skončilo malířovo pozemské putování není známo. Moravská galerie v Brně vlastní soubor jeho deseti perokreseb a grafik. Poslední byly získány v 60. letech.
Marek Bohuš
