Ves Nepřívaz, do roku 1918 Nepřívazy, ležela v mělké úžlabině náhorní plošiny pod Jílovým vrchem (Maderberg – 616 m n.m.). Odtud stéká voda do říčky Bystřice a horská silnice s náznakem serpentiny ji provází. Kdo vystoupá až sem, ocení daleké výhledy do údolí, na podzim více slunce nad zamlženou Hanou a v zimě více sněhu. První zmínka o obci je z roku 1406, kdy obec patřila hradu Hluboký. Německými kolonisty byla osídlena pravděpodobně až po třicetileté válce, tedy po roce 1648.
Obyvatelé horské obce nacházeli obživu především v zemědělství, kde ve dvacátých letech 20. století pracovalo na 130 lidí. Pěstovalo se hlavně žito, oves, len, brambory, vikev, hrách aj. Další zhruba tři desítky zaměstnávaly továrny firmy Moravia v Mariánském Údolí a Hlubočkách. Ostatní živily rozsáhlé lesy, převážně v majetku olomoucké kapituly (panství Velká Bystřice), a v neposlední řadě kvalitní a vyhlášené břidlicové lomy. Rozsáhlý katastr obce zahrnoval také samotu Uhustein s břidlicovým lomem, ale i železniční zastávku Smilov - ta funguje i dnes.
Jako každá obec regionu žila i Nepřívaz poměrně pestrým kulturním životem (ve vsi působilo devět spolků a organizací), na němž měly svůj podíl především hasiči, coby nejstarší spolek ve vsi (od 1888), Svaz Němců (od 1905), Německý kulturní spolek aj. V obci od roku 1908 působilo i ochotnické divadlo. V okolí proslulá byla rovněž nepřívazská kapela.
Kvalitního spojení s Hlubočkami, kde měla Nepřivaz poštu, telegrafní, četnickou i železniční stanici, se vesnici dostalo až v roce 1924. Elektrifikace obce je prokázána již v roce 1934.
Kromě rychty patřily k dominantám obce kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, větrný mlýn tzv. holandského typu, kdysi stojící asi 200 metrů za vesnicí, a Schwarzův kamenný kříž u cesty z Nepřívaz. Kříž u cesty z Nepřívaz do Hluboček z r.1931 byl sovětskými vojáky stržen. Stejný osud potkal i větrný mlýn, kdy jej sověti rozebrali a kamenivo použili do základů nedaleké pozorovací věže.
Byla postavena v roce 1924, o její stavbu a výzdobu se velkou měrou zasloužili místní: zejména sedlák Josef Polzer, oltář vyřezal Franz Motzke. Na stavbu materiálně přispěly i sousední obce Varhošť a Jestřabí, které spadaly pod církevní správu jestřabské farnosti. Po levé straně kaple stála socha sv. Jana Nepomuckého, po pravé kamenný kříž, a od roku 1928 také pomník padlých z 1. světové války.
Rozměry kaple:délka asi 11 m, šířka přes 6 metrů, výška (i s věžičkou a křížkem) 14 metrů.
Inventář kaple (viz foto stránky z fary Jestřabí, inv. č. 19, inventář fary z roku 1933 - zdroj: Okresní archiv Olomouc):
I. v kovu: kalich s patenou, oltářní svícen z mosazi.
II. náčiní: kadidelnice s loďkou, kropenka, sběrný talíř / zvoneček, pulpit. misál, mešní konvička s šálkem, soška bolestné Panny Marie, zpovědnice a lavice, harmonium (1937)
III. paramenty: bílá kasule, velum, oltářní koberec, antependium, ? včetně nádoby
IV. prádlo: oltářní plátna, alby, rocheta, humerál, purifikatorium, korporál, palla, cingulum
V. zvony: oltářní zvonec, věžní zvon
Do dnešních dnů toho v případě Nepřivazi mnoho nezbylo: fragmenty kaple (viditelný půdorys), několik nevýrazných fragmentů zdí, zpustlé zahrady, sklepení či nezasypané studny. V bukovém lese nad obcí je k vidění rozsáhlá galerie nápisů v azbuce vyrytých do kůry, která je svým růstem zvětšila a uhladila. Autory jsou ruští vojáci, kteří se tu odbývali vojnu. Ves připomíná památník zbudovaný starousedlíky v roce 1993.
Prameny:
Glonek, J.: Zaniklé obce Vojenského újezdu Libavá. 2007. ISBN 978-80-254-0628-1
Machala, J.: Kronika Libavska, 6. doplněné vydání. 2018. ISBN 978-270-3568-7
Zdroj: obecně internet (ověřováno členy spolku Lubavia).
