V rámci festivalu Olmützer Kulturtage 2020 se podařilo zaznamenat vzpomínky Angely O. na Rudoltovice. Obec musela paní Angela opustit jako malé dítě. Přesto zůstalo toto místo v jejím srdci. Děkujeme OKU, Michalu Urbanovi a Antikomplexu za možnost tyto střípky vzpomínek uveřejnit i zde.
Související obec: Rudoltovice – Rudelzau
Festival Olmützer Kulturtage 2020 – vzpomínky Angely O. na Rudoltovice
I.
"Naše obec Rudoltovice byla typická sedlácká ves, ve které mohlo bydlet asi 1000 obyvatel a od ostatních obcí ji na jedné straně dělila řeka Odra. Náš kostel byl zasvěcen svatému Mikuláši a hned vedle kostela stávala obecná škola, která měla šest tříd. Ono se řekne vesnice, ale tehdy jsme měli tři hostince, dva obchody s potravinami, řeznictví, pekaře - taky samozřejmě i kováře, bez toho by to tenkrát na vesnici vůbec nebylo možné. Život lidí tehdy určovala hlavně jejich práce. Obraz vesnice dotvářelo několik rybníků, to byl uplný ráj pro všechny ukejhané husy co jich ve vsi bylo. Z návsi byl slyšet ryk dětí co si hráli všude po venku. Taky jsme dodržovali různé zvyky! Jeden nezapomenutelný okamžik z mého dětství který je stále živý - to když o Štědrém večeru po mši trubač z věže kostela zahrál Tichou noc. Jak se ta koleda rozléhala ledovou nocí... A to všechno zničila ta strašná válka."
II.
"Válka byla jednoho dne konečně u konce a muselo se žít dál. Různými oklikami jsme se dozvěděli, že maminčin jediný bratr, který musel do války hned na začátku a byl v ní až do uplného konce jako obyčejný pěšák, leží těžce raněný v Praze. Myslím, že měl zranění na stehně a paži. Jeden český přítel naší rodiny, jmenoval se Jan, se hned nato vydal do Prahy, aby pro nás zjistil více. Jedna zdravotní sestra mu tam prý řekla: „Pro Boha vás prosím ani tam nechoďte!“. Muselo to být strašné. O strýčkovi jsem pak už nikdy neslyšela. My děti jsme ho milovaly! Ještě dnes mě to příšerně bolí, když pomyslím na jeho konec v Praze. Moje babička do konce života nepřestala věřit, že se jednoho dne vrátí. Její muž, totiž můj dědeček, padl první světové válce…
Po konci války už nebyla škola. Jeden český učitel se nabídl, že by učil všechny děti, které by se chtěly učit česky. Sestra mojí kamarádky na to vyučování chodila. Až mnoho let poté jsme zjistili, že ten učitel ty holky, které za ním přišly na výuku, zneužíval. Jedna z nich mi ještě dlouhá léta potom vyprávěla, jaká to pro ní je psychická zátěž…"
III.
"Bratr mého tatínka měl svůj statek a jednoho dne se v domě objevil jakýsi Čech a ten statek si prostě zabral. Pod záminkou, že ve stodole našel nůž, jako že se cítil ohrožený, poslal tohohle mého strýčka do trestného lágru, ze kterého se vrátil až těsně před tím než nás odsunuli.
Když už nám bylo jasné, že nás z domova vyženou, začali jsme se s tím nějakým způsobem smiřovat. Moje babička byla naprosto přesvědčená, že se zase vrátíme domů. Proto také nepřestala chodit do poslední chvíle na pole, aby nezašla a nezaplevelila se. Jednou brzy ráno jsem šla s ní. Ptáci zpívali v raním slunci, ta cesta na pole se mi ve vzpomínkách dlouho vracela. Babička tehdy ještě zasela jetel.
V červenci opustil Rudoltovice první transport s asi 30 lidmi, brzy nato následovaly další. Najednou tu bylo tolik prázdných a opuštěných domů. Vítr si pohrával se vším, co nebylo pevně přibité. Kočky a psi chodili volně po vsi a nevěděli, kam se poděli jejich lidé. My jsme také měli dva jezevčíky a dělali jsme si velké starosti, co se s nimi má stát. Můj otec byl totiž myslivec a občas při lovu měl ty jezevčíky s sebou jako pomocníky. Jednoho dne k nám přišel nějaký Čech a zeptal se, zda by si nemohl jednoho našeho pejska vzít. To nám udělalo velikou radost, protože tak náš „Waldi“ našel nový domov. Později se u nás ten pán však znovu zastavil a sdělil nám, že Waldi utekl. To pro nás byla moc smutná zpráva."
IV.
"Na konci září jsme dostali vystěhovací výměr. O dva dny později jsme museli s padesáti kily na osobu, malým příručním zavazadlem a jídlem na týden stát nastoupení před domem. To balení nebylo vůbec jednoduché. Co budeme nejvíc potřebovat a co máme nechat ležet? Pro moje rodiče, pro prarodiče a všechny ty starší lidi to bylo neskutečně těžké loučení. Na vyvýšenině za obcí Podlesí jsme se mohli ještě jednou naposledy podívat na náš domov - Rudoltice. My mladší jsme si plni stesku zpívali písničku „Nun ade, mein lieb Heimatland“ (Nyní sbohem, milovaný domove). Naše zavazadla byla v Budišově prohledána a zvážena. Po dvoudenním pobytu ve sběrném táboře v Moravském Berouně (Bärn) na nás v Ondrášově (Andersdorf) čekaly nákladní vagony. Do každého vagonu přišlo třicet lidí i se všemi svými zavazadly. Strašně nerada vzpomínám na tu cestu v dobytčáku směrem na Prahu. Skrze škvíru ve vagonu jsem mohla pozorovat odrazy světel na Vltavě. U Furth im Wald jsme přejeli hranici. Konečně jsme mohli vydechnout. V dalších dnech jsme viděli všechna ta rozbombardovaná města – Norimberk, Würzburg a Aschaffenburg. Naší konečnou stanicí se stal Pflaumheim-Wenigumstadt. Zůstaly nám jen vzpomínky a palčivá otázka - jakým směrem se bude náš život ubírat dál?"
