Milí Rudoltovičtí, v tomto a příštím vydání bych vám chtěla znovu předložit text, který v 50. letech sepsal starosta Sohr. Měl název: „Rudoltovice – konec války a vyhnání“. Hilda Lipfert, rozená Beck, mi ho dala k volnému použití, za což jí děkuji.
Související obec: Rudoltovice – Rudelzau
Předmluva
Tuto zprávu sepsal Josef Sohr v 50. letech, ještě zcela pod dojmem událostí té doby. Zprávu doplnil Alfred Wagner při příležitosti 40. výročí obsazení Rusy, a setkání krajanů v Ettlingen v roce 1985. Josef Sohr byl starostou (představeným) Rudoltovic až do května 1945. Zemřel v roce 1968 ve věku 79 let.
Konec války – Život s Čechy – Vyhnání
Když v lednu 1945 překročili Rusové Vislu bylo jisté, že válka je pro nás s konečnou platností prohraná, a my jsme s obavami očekávali události, které budou následovat. Naše ves byla zaplavena wehrmachtem, velkými zástupy válečných zajatců, a nakonec velkým množstvím uprchlíků, většinou z Polska, kteří často během několika hodin museli opustit svůj domov se skromným majetkem, který si ještě mohli vzít s sebou. Jejich proud z východu nebral konce, den za dnem se dokonce zvyšoval.
Když se Rusové blížili, byl i v naší obci vyhlášen poplach a ta měla být všemi prostředky bráněna. Ze smrkových kmenů byly zřízeny protitankové zátarasy, a to jeden nad "Schwarzmühle", jeden v „Mühlbusch“ a jeden blízko Vojnovic / Kriegsdorf. Kopaly se kryty, byla mobilizována domobrana (tzv. folksšturm - pozn. SP), ale všechna tato opatření nemohla zabránit tomu, že Rusové postupovali stále blíže. Celý den bylo slyšet dunění děl, Opava / Troppau byla vyklizena. Část obyvatelstva byla u nás přijata. Nový Jičín / Neutitschein a Fulnek byly obsazeny a Rusové pak do naší obce přišli ze dvou stran. Chaos v naší obci vyvrcholil v posledních dubnových dnech, když do vesnice byla stranou (NSDAP – pozn. SP) přidělena obec Jistebník / Stiebnig, ačkoliv naše obec byla už tak přeplněna k prasknutí. Přišlo asi 1000 osob s koňskými a kravskými spřeženími, naloženými potravinami a domácím nářadím, co jen mohli vzít s sebou. Dále k nám přinesli všechny stranické a obecní spisy s hákovými kříži. To poslední jsem uvedl, abych ukázal, s jakou nervositou a zaslepeností mnozí straničtí vedoucí postupovali.
Dne 3. května obsadili Rusové Vítkov / Wigstadtl, 4. května Budišov / Bautsch, Podlesí / Schönwald, Staré Oldřůvky / Altendorf a postoupili k Městu Libavá. S úzkostí očekávali naši občané první Rusy. Ti přišli 5. května během dopoledne z Podlesí, a zase se stáhli. Odpoledne kolem 4. hodiny obsadilo vesnici ruské dělostřelectvo, které přišlo od Barnova / Bärnhau.
Následující noc byla ta nejhrůznější, jakou kdy Rudoltovice / Rudelzau zažily. Loupeže a drancování, prchající ženy a děvčata, které pokud se nestačily dobře ukrýt, byly nemilosrdně znásilněny. Nikdo z obyvatel nebude moci na tuto noc a následující dny s jejich hrůzami a poníženími nikdy zapomenout.
Dne 6. května byli starosta a správa obce Rusy odvlečeni, ale brzy ze Šenova u Nového Jičína / Mahrisch Schönau propuštěni. 6. května podnikl německý wehrmacht z Luboměře / Liebenthal protiútok, načež Rusové vesnici spěšně vyklidili. Mezi obyvatelstvem vypukla panika, protože se povídalo, že Rusové budou celou vesnici bombardovat. Obyvatelé prchali většinou směrem k Potštátu / Bodenstadt nebo do lesů. Někteří se zase vrátili, ale jiným nastala cesta utrpení, nemající sobě rovné. Dali se strhnout proudem ustupujícího wehrmachtu v naději, že se dostanou k Američanům. Došli až do Olomouce, Brna, a dokonce až do Prahy. Mnozí prchali s koňským potahem, avšak Rusové koně vypřáhli, majetek byl rozkraden a mnoho osob zůstalo pohřešovaných. Poznenáhlu se vraceli domů. Poslední přišli až za šest týdnů.
Na tomto místě chceme vzpomenout na ty, kteří v těchto dnech doma nebo na útěku přišli o život, nebo dokonce volili dobrovolnou smrt.
Pokračování příště.
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ No.3/ str. 117 - 118
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _