Ze vzpomínek na starou vlast si dnes dovolím vyprávět zvláštní zážitek. Bylo to v květnu, když naše skupina, vedená panem Ambroschem z Barnova / Bernhau, vyrazila do uzavřeného prostoru. Šli jsme směrem na Rudoltovice / Rudelzau. Podobná hlubokému příkopu klesala bývalá vesnická cesta. Někteří z nás se pokoušeli projít křovím na levé nebo pravé straně a občas se ozvalo zvolání, když v šeru pod baldachýnem listí nalezli nějaké stopy. Tu kávový šálek, tam břidlice, zbytky zdiva ze základů. Hluboké studny, napůl zasypané, nabádaly k opatrnosti.
Související obec: Rudoltovice – Rudelzau
Muselo to být uprostřed vesnice, když jsem odbočila na pravděpodobně dobytčí stezku, směrem na Enenkel (Kommodbauer) – Rosenberger. Uprostřed divočiny na mýtině jsem ho spatřila: Šeřík!
Stál zde, nejméně 5 m vysoký a všude a všude obsypán květy. Jeho větve sahaly až k zemi. Kvetoucí zázrak uprostřed mrtvého ticha. Inspirovaná vůní a svou fantazií jsem se přenesla do minulých let. Mohl by vyprávět, co se kolem něj dělo? Už tam ale stál, když vesničané v ideálním světě sdíleli své radosti i svá trápení, milenci se tulili pod jeho korunou, snad si také odnesli větvičky domů do své světnice. Viděl šťastné děti, hrající si v jeho stínu, viděl těžce pracující sedláky, svážející úrodu.
Jednoho dne také viděl, jak lidé, kteří ho zasadili, byli vyhnání pryč. A tak šeřík osaměl. Potom stále přicházeli cizí lidé, kteří prolezli opuštěnou vesnici a odmontovali vše použitelné. Dobytčí stáje byly dlouho prázdné, dobytek byl odehnán směrem na východ, lidé směrem na západ. Mezitím byla vesnice zařazena do vojenského výcvikového prostoru.
Stala se cílovým terčem a byla zničena. Kostel byl odstřelen. Šeřík to také viděl a ze zármutku zasténal ve svých stářím pokřivených větvích.
Dlouho to šlo tak, že vesnice po vesnici, dohromady 23, ztratily svou tvář. Oblast byla pro návštěvníky uzavřena. Po mnoha letech ničení se příroda začala zotavovat a rány zacelovat. Křoví, podrost a spadlé stromy vytvořily dnešní pralesní charakter.
Také šeřík začal opět kvést, čerpal své poslední síly ze své rodné země a stal se nyní němým svědkem dávno zaniklé epochy. Při cestách do vlasti jsem měla pokaždé největší respekt před obyvateli údolí Odry, protože oni měli odvahu hledat vždy stopy své minulosti.
Po 74 letech prozkoumávají naše děti a vnuci ten zpustlý a osamělý kus země, který byl naší vlastí. Zdalipak ještě najdou šeřík?
Srdečně zdraví Gerlinde Kuzmann
_ _ _ _ _
Zdroj: Bärner Ländchen 2020/ No.6/ str. 226-227
Autor: Gerlinde Kuzmann
Překlad: Stanislav Prokop a Anna Halíková, členové spolku Lubavia
_ _ _ _ _