Vojnovice – Kriegsdorf

První zpráva o obci, tehdy Kriegsdorf, pochází z roku 1504, kdy již byla vesnice součástí libavského statku. K Libavé byla obec přifařena do roku 1789, pak byla pod patronací piaristů ve Staré Vodě. Otisk pečeti obce je znám od roku 1787.

V obci byla od roku 1779 škola, ta byla v letech 1845 až 46 současně s kostelem přestavěna právě z prostředků piaristů. V roce 1880 pak byla postavena nová škola.

V piaristické kronice ve staré Vodě je u roku 1848 zmínka o vojnovickém hřbitově. Stála na něm márnice zaobleného tvaru. Celý hřbitov byl zanedbaný a zpustlý. Protože se místní obyvatelé neměli k opravě, rozhodli se duchovní správci obce ze Staré Vody, že na úkor kostelního majetku sjednají nápravu. Postavili novou márnici, hřbitov rozšířili a nechali opravit zeď kolem. Prostor uvnitř byl srovnán a veškeré ostatky byly uloženy do dvou společných hrobů.

V roce 1921 zde bylo 60 domů a 231 německých obyvatel. Rozhodující procento obyvatel vesnice se živilo tradičním zemědělstvím nebo pracovalo v lese, což v roce 1939 obnášelo 72 % osob. V průmyslu a živnostech nacházelo obživu 18,5 % lidí (existovala zde např. i výrobna lihovin, sýrů). Největším vlastníkem půdy ovšem nebyl podle všech předpokladů majitel rychty Franz Demel se 43 hektary, ale Adolf Dreiseitel vlastnící statek čp. 23, k němuž příslušelo 49,5 hektarů. Pěstoval se ječmen, oves, brambory, len, hrách, vikev nebo zelí a řepa. Ve 30. letech v obci fungovaly dva hostince, tři obchody se smíšeným zbožím a záložna. 

V roce 1944 zde žilo 259 obyvatel na katastru 534,75 ha. Téměř všichni obyvatelé byli rolníci, několik jich zaměstnával břidlicový lom u odbočky do Staré Vody. Za úřady chodili obyvatelé do Města Libavé, byl zde pouze obchod se smíšeným zbožím. Ve zbytku vodního mlýna lze vidět torzo betonové turbíny, postavené před koncem války.

V padesátých letech minulého století byly Vojnovice využívány k ubytování cvičících vojsk, obec zanikla někdy v šedesátých letech. 

Kamenný obelisk - památník 

Obec dnes, kromě torz domů, připomíná památník obce s pohnutou minulostí. V roce 1938 postavili obyvatelé obce památník obětem I. světové války. Mohutný kamenný obelisk, vážící asi 10 tun, byl přivezen zdejšími sedláky z kopce nad kostelem. Na místo určení tento žulový kolos ve voze, upraveném pro tuto příležitost, musely táhnout čtyři páry koní. Po válce byl bohužel památník vyvrácen a dlouho ležel vedle tankové cesty. Desetitunový obelisk ze zničeného pomníku byl vztyčen jako součást pomníku, který nechali pod kostelem postavit a vysvětit rodáci v roce 1996. Pomník tak stojí na přibližně stejném místě, kde stával původní památník padlým z 1. světové války.

Kamenná socha Panny Marie

Na Oderském vrchu nad obcí stojí u polní cesty kamenná socha Panny Marie. Nechal ji postavit vojnovický mlynář Demel a posvěcena byla roku 1912. Na podstavci je nezřetelný nápis v němčině, který by mohl znít: Svatá Matko, pros za nás. Sochu zhotovil šternberský kameník Schulz nebo Scholz. Socha je zjizvena vojenskými střelami, v roce 1994 byla svalena a pracovníky VLS opět postavena. Dle místního rodáka Aloise Gromese nechal sochu postavit mlynář na památku své dcery. Vyhnal ji z domu, když se dozvěděl, že přišla do jiného stavu s příležitostným dělníkem při opravě mlýna, a ona se ze zoufalství utopila v tůni Odry pod mlýnem. Socha stojí na jejím oblíbeném místě, kde údajně často sedávala.

Kříž rodiny Dreiseitelů

V roce 2020 byl v rámci brigády nalezen a znovu vztyčen kříž u statku č.p.8. - jednalo se o statek vystavěný na vskutku impozantním místě ve stylu hradů či tvrzí přímo nad skálou, znám byl již od roku 1620). Bydlela zde rodina Dreiseitelů a kříž byl rodinou postaven ,,K slávě Boží" jak praví nápis na něm.

Pověst o dívce, co hledá svůj dům

Na odbočce ke Staré Vodě stávala osada, která zanikla již ve středověku. Jmenovala se Bartelsdorf, nalezlo se zde několik studní a sklepů, které němečtí rodáci pečlivě zaměřili a zakreslili. Podle pověsti se osada pro bezbožný život svých obyvatel propadla do mokřiny. Jedna místní dívka, která v době zmizení osady byla mimo, prý dodnes bloudí v bílém rubáši kolem a hledá svůj dům.